STUPEŇ PRVNÍ
Příprava.
Za svého pobytu v Londýně jsem byl přítomen varietnímu představení.
Artista stál tehdy jednou nohou na laně, v rukou si přehazoval pestré kužely
a na druhé noze roztáčel kroužky. Na tohoto umělce si vždy vzpomenu, když
vidím začátečníka, který začíná luštit složitý úkol, jak vniknouti do říše
nejmenšího míčku a statečně se pouští ihned do složitých úderů jako je
na př. Forehand-drive. Tento zdánlivě jednoduchý úder vyžaduje totiž:
- naprosté soustředění zraku na blížící se míč
- správné držení rakety,
- správný postoj ve vhodné vzdálenosti
- plný rozmach ruky,
- přesné sklopení rakety,
- vyvážení těla,
- přesný úder.
Tedy sedm úkolů najednou!
To není možno požadovati ani od nejnadanějšího začátečníka. Nechal jsem
si po programu artistu představit a se zájmem jsem se ho vyptával na tajemství
jeho obratnosti. „To jest celkem jednoduché,“ řekl mi. „Nejdříve jsem se
naučil státi na laně, pak jsem přidal metání kuželů a po delší době a dlouhém
treningu jsem se naučil i roztáčení kroužků na noze. Kouzelné slovo pro
můj úspěch jest pouze jediné - vytrvalost.“ Nuže toto čarovné slovo rád
bych podtrhl všem, kteří se chtějí pokusit o mezinárodní úspěchy v závodním
table-tenisu. Je jisté, že vždy se dostane dále hráč, který se za sezonu
naučil méně, ale dokonale. Naproti tomu hráč, který se chtěl naučit všechno
najedou zůstane obyčejně jenom neurčitou nevyhraněnou individualitou. A
nyní přikročíme k řešení konkrétních otázek.
Kdy začít s table-tenisem?
Je přirozené, že ten, kdo začne dříve, je ve výhodě, neboť mladé tělo
je pružnější a rychleji reaguje na jednotlivé impulsy. Mladý hráč se rychleji
zotaví z únavy, jeho nervový systém je neotřesen. A1e i ten, kdo začne
v letech pozdějších, může se rovněž ještě státi dobrým a obávaným hráčem,
započne-li ihned od počátku se správnou a svědomitou přípravou. Často jsem
viděl, hráče kteří neměli ani skromný pojem o základních nezbytnostech
table-tenisového sportu. Byl na ně smutný pohled jak poskakovali za míčem
a tloukli do něj bez ladu, lhostejno, jak jej zasáhli a kam letěl. Je možné,
že pro ně byla tato beznadějná hra také zábavou, ale jak mnohem více požitku
by jim byla skytla theoreticky alespoňń částečně správně provedená hra.
Table-tenis proniká nyní do nejširších vrstev a je opravdu hrou pro
každého bez rozdílu věku, pohlaví a sportovních schopností. Ovšem, každý
hráč nestane se mistrem, ale každý má možnost při vytrvalosti a po dobré
přípravě zvládnouti techniku hry tak, aby byl sám se sebou spokojen, cítil
vnitřní radost z dobře provedených úderů a stal se i dobrým turnajovým
hráčem.
Každý začátečník, dříve než vůbec počne hrát, měl by se pečlivě věnovat
theoretické průpravě K té velmi dobrou pomůckou může mu býti odborně psaná
table-tenisová příručka. Nabude z ní bezpečně nezbytné vědomosti, bez kterých
se nemůže obejít, má-li se jeho snaha dočkati úspěchu. Základní pravidla
hry, kterými se musí za všech okolností řídit, jsou na př.: správné držení
rakety, postavení a práce nohou, různé druhy úderů atd.
Je nesporné, že neocenitelným pomocníkem pro začátečníka je zkušený
hráč, který ho prakticky poučí a zavede do všech tajů tohoto nijak lehkého
sportu. Jisté však je, že se najde velmi málo rutinovaných hráčů, kteří
by se chtěli věnovat tak obětavě úplnému začátečníkovi. Pro tento případ
je dobrá příručka úplně schopna poskytnouti mu dostatečně pokynů a vědomostí,
které pak může prakticky zkoušeti a cvičiti i s druhy stejně pokročilými.
S pokyny, které zde přečte, svědomitě promyslí, pozorováním dobrých hráčů
si ověří, může se mladý snaživec pustit již bezpečněji po cestě, která
mu nebude neznámou a na které se bude moci brzy radovati z úspěchů.
Hlavní podmínkou úspěchu je, aby hráč držel správné raketu v ruce,
nespouštěl ani na okamžik míč s očí, aby se vždy správné stavěl k jednotlivým
úderům. Rovněž nezbytnou nutností je, aby si zvykl pohybovati se na špičkách
nohou a míč vracel soupeřovi s maximem přesnosti a síly a s minimem námahy.
Na tato pravidla musí dávati stejně pozor začátečník jako pokročilý hráč
a i úspěchy mistrů se skládají jen z bedlivého dodržování těchto pravidel,
doplněných poctivým treningem.
Ovšem ani uvedení theorie do praxe není lehké a pro mnohé bývá úplným
problémem. Doporučoval bych proto všem, aby pro počátek si osvojili a dobře
nacvičili pouze jeden neb dva údery. (Nejlépe je začít s obrannými.) Já
sám nacvičil jsem nejprve obranu a pak jsem se naučil forehand-drivu. Nenechal
jsem se rušit tím, že mi byla vytýkána jednostrannost, a vytrval jsem u
těchto úderů tak dlouho, až jsem jimi uměl zahrát více než druzí a stačil
s nimi na celý jejich úderový reportoire. Pak teprve přikročil jsem k studiu
a nacvičování úderů dalších. Stejným příkladem je i Bergman. Jak známo,
je jeho silnou stránkou obrana. V Badenu její pomocí vyhrál mistrovství
světa. V Londýně přivodila mu však obranná hra porážku a ztrátu mistrovství
světa. Tehdy prohlásil, že se naučí dokonalému útoku. A dokázal to. V přípravné
době utrpěl snad několik nepříjemných porážek, ale vydržel a dnes ovládá
stejné dobře obranu jako útok. Naproti tomu znám mnoho jiných hráčů, kteří
po leta hrají chybně svůj forehand a ač o chybě vědí, nesnaží se ji opravit,
neboť k tomu nemají dostatek pevné vůle.
Abychom však postupovali podle programu, povíme si nyní o základním
vybavení table-tenisového hráče a o všech příslušenstvích pro tento sport.
Místnost, osvětlení, podlaha.
Málo duchaplné diskuse o tom, zda jest stolní tenis sportem či nikoli,
již dávno ustaly. Dnes o tom nepochybuje nikdo, kdo o tomto sportu má jen
trochu vědomostí. Jediná námitka, kterou bývalo proti table-tenisu operováno,
týkala se vždy jen místností, ve kterých byl hráván. Namítalo se, že jsou
to většinou místnosti uzavřené, nehygienické a zakouřené, takže je v nich
pobyt pro hráče nezdravý. Této závadě mohou však nejlépe odpomoci hráči
sami, pakliže na větrání místností a zákaz kouření sami dohlédnou. Při
turnajích jest to starostí pořadatelstva. V zimě jest více sportů odkázáno
na uzavřené místnosti (na př. box a šerm) a přece na oblibě tím nijak netratí.
Naopak mnozí sportovci, jako hráči kopané a tenisté, užívají v zimě stolního
tenisu jako výborného treningu k udržení dobrého tělesného stavu. Jen namátkou
jmenuji několik výborných sportovců, kteří jsou současně výbornými table-tenisty:
Angličan Perry, Wilde, Filby, Nicolsová, Francouz Boleli, Američan Blattner,
skvělý hráč baseballu, bratří Dohertyové, Gore, Kehrling, náš Hadaš, Kopecký
a jiní.
Jisté je, že dobře vybavená místnost dovede pobyt zpříjemnit a hra
je v ní požitkem. Naopak nevyhovující místnost dovede požitek ze hry pokazit
a zabránit i rychlému vývoji hráče. Základním požadavkem je, aby byla prostraná
a vzdušná s dokonalou výměnou vzduchu. Neméně důležitým jest dobré osvětlení,
příjemná, nerušivá barva stěn a pevná, neklouzavá a neunavující podlaha.
Nejmenší rozměry, ve kterých jest možno hráti, jsou asi 7 x 4 m. Jedná-li
se o místnost klubovní s více stoly, má býti mezera 3 m a světlo nad středem
každého stolu. Výhodné jest rozdělení stolů sítí ze zeleného organtinu.
Místnost pro turnaje musí míti ještě možnost, aby v ní mohli býti pohodlně
umístěni diváci tak, aby rušili hráče ve hře co možno nejméně. Problém
osvětlení je tak závislý na okolnostech, že je těžko šířeji se o měm rozepisovati.
Jeho definice by byla asi následující: Osvětlení je tehdy dobré je-li světelný
zdroj umístěn ve výši 3-4 m od podlahy, aby neoslňoval hráče, a je-li dosti
intensivní, aby bylo viděti stejně dobře nad stolem jako za stolem. Ještě
výhodnější je však, je-li plocha stolu osvětlena více, třebaže méně svítivými
žárovkami. Podlaha, ačkoliv se jí nepřikládá obyčejně velká důležitost,
dokáže, že hráč se stane nejistým ve svých pohybech a úderech, brzy se
unaví, a to zvláště tehdy, není-li jeho práce nohou bezvadná. Podlahy možno
rozděliti do 3 skupin, z nichž prvé dvě dokonale vyhovují:
1. Podlahy dřevěné.
2. Podlahy z pružného materiálu.
3. Podlahy kamenné.
První skupina je nejrozšířenější, nejvíce vyhovuje a je i nejlevnější.
Patří k ní obyčejné podlahy z prken, podlahy palubové a parketové. Prkenné
podlahy jsou naprosto vyhovující, jsou-li prkna v dokonalé rovině a neprohýbají-li
se pod pohybujícím se hráčem, neboť toto má vliv na ztrátu přesnosti. Parketová
a stejně i palubová podlaha jsou, podle mého názoru, nejideálnějšími, zvláště
jsou-li parkety zbaveny vosku. Někteří hráči hrají špatně na podlaze pokryté
linoleem nebo gumou. Na této ideálně pružné podlaze je naprosto nutné pohybovati
se lehce na špičkách a proto se zde uplatňují hráči s dokonalou technikou
nohou, kdežto ti, kteří se pohybují po celém chodidle, pohybují se zde
těžce, zvláště mají-li střevíce s gumovou podešví. V jejich případě je
nejlepší, hrají-li v obuvi s podešví koženou. Třetí skupina podlah má společnou
vadu v tom, že nohy hráče trpí neustálými tvrdými nárazy a brzy se unaví.
Nevhodná je podlaha pokrytá kobercem.
Stůl a jeho příslušenství.
Přesné rozměry stolu, úprava a umístění, vše je probráno v pravidlech
tablestenisu. Postaviti dobrý stůl, který by ve všech směrech vyhovoval
je však daleko těžší, než by se na prvý pohled zdálo, a je k tomu třeba
odborníka. Má-li býti stůl opravdu dobrý, je nutné, aby míček vyskočil
2/3 až 3/4 výšky, se které je spuštěn. Stejně ale je nutné, aby odskok
míče byl na všech místech pravidelný. Toho se docílí, když je celý stůl
vyroben ze stejného dřeva síly asi 3 cm. Výhodou této síly je, že třebaže
je stůl o trochu dražší, jeho deska se za žádných okolností nekroutí, stůl
vydrží mnohem déle než ze dřeva slabého a dá se případně po delším užívání
shoblovati a stůl je případně ještě lepší. Tvrdost stolu se docílí bez
ohledu na tvrdost dřeva lakem. Hlavní podmínkou je, aby dřevo bylo dosti
pórovité, proschlé a pohlcovalo dobře barvu. Docílíme tím tvrdosti rovnající
se mramorové desce. Potom teprve můžeme dáti povrchovou barvu. Nejlepší
je nelesknoucí se barva tmavozelená a stůl je hotov. Stačí ještě po zaschnutí
vyznačiti jeho obvod bílou linou šíře asi 2 cm a případně ještě střední
úzkou čarou pro čtyřhru. Na stolech anglického původu tato střední čára
obyčejně chybí a musí býti značena křídou, kdežto v ostatních státech se
již vyznačuje v šíři asi 1/2 až 1 cm již při výrobě stolu. Deska stolu
může býti provedena z jednoho kusu nebo se skládati ze dvou polovin. Obojí
řešení má své výhody. Tam, kde může stůl zůstati stále, je výhodnější deska
z jednoho kusu, kdežto tam, kde se musí stůl často odklízeti, je lepší
deska ze dvou polovin. Nedělitelnou součástí stolu jsou podstavce, různého
provedení, které musí udržovati stůl ve správné výšce, býti stabilní a
rovné a nepřečnívati okraje stolu nebo dokonce překážeti hráči ve hře.
Dřevo však není také jediným materiálem k výrobě stolů ač je nejlepším
a nejrozšířenějším. Existují však také stoly vyrobené ze železa, eternitu,
cementu nebo dokonce pokryté skleněnou deskou. Jejich rozšíření je však
omezené, neboť buď nevyhovují jakostí nebo cenou. Dalším příslušenstvím
stolu je síťka a sloupky. (Viz pravidla hry str. 93.)
Jakou voliti raketu?
Moderní raketa je předpokladem dokonalé technické hry se všemi jejími
finesami. Doby, kdy každý hráč měl raketu vlastního, individuálního tvaru,
patří již nenávratné minulosti a v Cairu snad jedině Jugoslávci udržovali
tradici se svými velkými celodřevěnými raketami. V době, kdy se podobnými
raketami hrálo, hrála se jen rychlá halfvoleyová hra a vítězem byl ten,
kdo déle vydržel pinkati. Někdy byly tyto rakety potaženy korkem nebo koží.
Opravdovou změnu hry znamenalo objevení se prvé rakety potažené gumou
zprvu na jedné, potom po obou stranách. Hráči, kteří těchto raket používali,
by1i v té době neporazitelnými. Jejich hra nabyla plastičnosti, stala se
jistější a přesnější a míček, který ke gumě přiléhal mnohem lépe než ke
dřevu, korku nebo kůži, získával také faleš, s kterou si tehdejší hráči
nevěděli rady. Dnešní moderní raketa znamená asi již konečné zakotvení
jednoho druhu a nejvýše se bude nepatrně měniti její tvar. Byly sice již
činěny pokusy nahraditi dřevo bakelitem, lisovaným papírem anebo hliníkem,
ale vyzněly naprázdno. V prospektech jednotlivých továren již nenajdeme
tolik odlišných typů raket jako dříve a ty, které tam jsou, jsou spíše
pozůstatkem minulosti. Proto také hráč, ať již začátečník nebo pokročilý,
má výběr rakety velmi usnadněn. Doporučuji nehleděti příliš na láci rakety
a volit raketu pokud možno nejlepší. Vždyť diference mezi cenou té nejlevnější
a nejdražší rakety není tak veliká jako na př. u rakety tenisové. Rozdíl
mezi raketou levnou a drahou je v jakosti dřeva, gumy a vyvážení rakety.
A toto vyvážení dovede viditelně zlepšiti hru, stejně jako lepší guma mnohem
lépe přiléhá k míčku a zvětšuje také účinnost úderu. Výrobním materiálem
rakety je dřevo, skládající se ze 3, 4 nebo 5 vrstev, v celkové tloušťce
asi 5-6 mm. P obou stranách je potaženo gumou Tato kombinace dává míči
tu nejlepší kontrolu, neboť guma převážnou většinou drsná, s vyššími nebo
nižšími hrbolky. Váha rakety se pohybuje mezi 14-18 dkg t. j. 5-6 uncí.
Držadlo rakety nesmí býti ani příliš dlouhé, ani příliš krátké, jednoduše,
raketa musí v ruce seděti. Při jejím výběru nesmíte vzíti hned prvou, která
vám přijde do ruky. Nejlepší je trénovati s více raketami a tu brzy poznáte,
která vám nejlépe vyhovuje a činí hru bezpečnou. Raketa nesmí nikdy ruku
říditi, nýbrž býti rukou řízena. Když jste se pro jednu raketu rozhodl,
neopomeňte si opatřiti druhou, stejnou jako původní pro případ, že by se
vám prvá rozbila nebo ztratila. Raketa, na kterou jste si ve hře zvykl,
je velmi důležitou pro vaši jistotu. Důrazně připomínám všem hráčům, aby
nikdy nenechávali raketu ve vlhku, neboť její dřevo by se zkrouti1o. V
teple a na slunci se opět guma stane měkkou a lepivou. Nejlépe je, má-li
hráč na raketu obal, do kterého ji hned po hře uschová. Mimo to nikdy nenechávejte
gumu na raketě tak dlouho až všechny její hrbolky jsou opotřebovány. Ani
netušíte, jak vaše hra ztrácí na jistotě a účinnosti. Proto vždy včas vyměňte
gumu rakety za novou stejné jakosti jako předcházející!
Míček a jeho výroba.
Míče, kterých se při table-tenisu používá, jsou z bílého celuloidu tvaru
koule. Jejich velikost a váha je přesně definována pravidly tak, že obvod
míče se může pohybovati mezi 11,43 mm a 12,06 mm a jeho váha mezi 2,40
a 2,53 g. Ovšem kdyby měl každý hráč před hrou kontrolovati obvod nebo
váhu míče, zda vyhovují pravidlům, bylo by to velmi nepohodlné. Proto světová
federace ITTF, případně svazy jednotlivých států, každoročně schvalují
určitým firmám míče a dovolují je opatřiti svým autorisačním osvědčením.
Zato se zase tyto firmy zavazují, že pod značkou míče schváleného nebudou
prodávati míče pravidlům nevyhovující. Přes to však by mohl hráče mýliti
rozdíl cen mezi míči, které byly schváleny a které nikoliv, případně též
i mezi míči schválenými. Tento rozdíl nejlépe vysvětlí postup výroby správného
míčku. Deska z bílého celuloidu se vloží do horkou parou vyhřátých přesných
forem. Odlité poloviny míčků slepují se po ochlazení amylacetonem. Nyní
jest zdánlivě míček hotov. Ale pouze zdánlivě, neboť nyní právě začíná
procedura nejdůležitější - zdokonalení míčku. Slepené míčky putují znovu
do lisu, kde obdrží přesný tvar. Následuje matování míčku, aby neodrážel
světlo. Míčky jsou podrobeny přísné kontrole váhy, pružnosti a velikosti.
Při určité teplotě míčku je zkoušen odskok a tvrdost a dovoleny jsou jen
nepatrné odchylky. Míčky, které při všech těchto zkouškách obstály, jsou
značkovány a prodávány nejdráže. Jsou to míče naprosto spolehlivé kvality.
Ostatní míčky se rozdělují podle jakosti do různých skupin, které se projevují
v jejich ceně. Pokus různých firem zavésti na trh míče různých barev neměl
úspěch, jelikož bílý míček se nejpohodlněji vidí.
Vhodná ústroj.
K závodnímu provozováni table-tenisu je nutno doporučit i specielní
ústroj. Móda hraje i zde důležitou ro1i ale je nutno přizpůsobiti ji praktickému
použití. Hlavně hygienické a sportovní hledisko má řídit volbu oděvu. Dámy
nosí většinou kalhotové sukně, obyčejně šedé barvy, ale i kalhoty jsou,
hlavně v Americe, oblíbeny. K tomu bluzky neb košilová trička s krátkými
rukávy a rozhaleným límečkem. Pásky v různých barvách. Páni nosí buď dlouhé
kalhoty z lehké, nemačkavé látky, většinou barvy světle šedé, neb krátké
kalhoty ke kolenům. Tyto značně zmenšují námahu rychlých pohybů, což zvláště
při dlouhých zápasech turnajových je důležité. Košile neb trička s krátkým
rukávem, nejčastěji tmavě modré, z hedvábí neb i vlněných trikotinů. Střevíce
mají býti lehké s neklouzavou podešví nebo plátěné s podešví gumovou. Trička
v bílé barvě neb jiné bílé plochy na oděvu při hře nejsou dovoleny, neboť
ztěžují soupeři viditelnost míče.
A nyní, když jsme pro table-tenis dobře vybaveni po stránce věcné,
povíme si něco o jednom z nejdůležitějších poznatků technických.
Jak držeti raketu.
Držení rakety je z nejdůležitějších podmínek dobré hry. Toto držení
musí býti tak pevné, aby raketa byla rukou řízena a ne sama ruku řídila.
Držení nesmí býti křečovité, aby se ruka neunavovala a hra hráče neztrácela
na přesnosti a jistotě. Začátečník musí míti pocit jistoty již při prvním
uchopení rakety. Tento pocit však získá jen tehdy, nevezme-li prvou raketu,
která mu přijde do ruky, nýbrž vybere si z moderních raket takovou, u které
již v okamžiku, když ji vezme do ruky, pozná, že mu v ruce „sedí“.
V začátcích table-tenisu byli i ti nejlepší hráči své doby proti hráčům
dnešním jen začátečníky bez vzorů, které by mohli následovat, bez odborné
literatury, kterou by se mohli říditi. Držívali raketu, jak ji kdo vzal
do ruky, aniž by při tom uvažovali, zda toto držení je výhodné či nikoliv.
Z té doby se nám také uchovalo tolik způsobů držení rakety, lišících se
od sebe již v nejzákladnějších prvcích a majících jednu společnou vadu,
že umožňovala hráti dobře jen jeden druh úderu, kdežto ostatní údery bylo
možno hráti jen s obtížemi. Ovšem jelikož v počátcích table-tenisu se hrála
pouze rychlá halfvoleyová hra, tato držení vyhovovala, vlastně ani jiný
způsob hry nedovolovala.
Moderní způsob hry má však již zvýšené požadavky a vyžaduje všestranného
hráče. Dnes by hráč s jednostranným držením rakety byl ve velké nevýhodě.
Nechci tím říci, že by nemohl vyniknouti nad průměr, vždyť takový Haydon
nebo David, ač drželi raketu neortodoxním způsobem, patřili k světové extratřídě,
museli však nedostatky držení nahraditi jinou složkou úderu, hlavně postřehem,
rychlostí, tvrdostí a vytrvalostí, a jistě by při normálním držení rakety
měli ještě větší úspěchy.
Kolik rozeznáváme způsobů držení rakety?
V zásadě je můžeme rozděliti do 3 skupin, které se od sebe liší již
v nejzákladnějších prvcích:
1. Držení umožňující hráti dobře pouze backhand. Má-li hráč zahráti
forehand, hraje jej skoro výhradně stejnou stranou raketv jako backhand.
2. Držení dovolující hráti jenom forehand. Backhand je zde skoro nemožné
zahráti a dostane-li hráč míč na levou stranu, musí jej oběhnouti a zahráti
forehandem (Haydon, David, Marinko).
3. Moderní, normální způsob držení rakety, který dovoluje hráti stejně
dobře míče backhandem jako forehandem, obranu jako útok.
Jak jsem již jednou uvedl, prvé dva způsoby držení rakety jsou pouze
pozůstatkem z minulosti a nemá praktickou cenu, abych se o nich blíže rozepisoval,
jelikož nejsou ani theoreticky správné. Třetí způsob držení rakety je nejlepší
a používá ho 90% hráčů. Je přirozené, že při velkém množství hráčů najde
se mnoho variací tohoto způsobu držení rakety, ale patrnější rozdíl mezi
nimi je vlastné skoro jen v posici palce a ukazováčku při různých úderech.
Při tomto držení rakety klademe prsty pokud možno nejblíže plochy, kterou
hrajeme, aby raketa v ruce "seděla". Palec a ukazováček podpírají raketu
na stranách plochy, zatím co ostatní prsty jsou volně ovinuty kolem držadla
a udržují raketu v dlani. Raketa musí býti nedělitelnou součástí ruky a
ramene a její osa svírá s osou ruky úhel asi 135°. Toto držení je ideální
a dovoluje hráti hráči dokonale backhand jako forehand, obranu jako útok
bez jakékoliv časové ztráty střídáním posice prstů. Hráčů však hrajících
tímto držením rakety neustále našlo by se poměrně málo (povětšině defensivní
hráči), neboť většina jich si toto držení přizpůsobuje, aby jim co nejlépe
vyhovovalo a oni mohli co nejpohodlněji zahráti svůj oblíbený úder. Jejich
prsty se střídají v podvědomí v minimálním čase, že to nemá prakticky žádný
vliv na jistotu hry. Tyto změny se však většinou používají jen při úderech
útočných, kdežto v obraně drží většina hráčů raketu ideálně.
Odchylky od tohoto ideálního držení možno rozděliti do dvou hlavních
skupin nejvíce používaných a dále na řadu skupin menších. Nejvíce používanými
odchylkami jsou:
1. Posunutí palce při backhandu blíže ku středu rakety, aby tuto podpíral,
kdežto ukazováček zůstane u okraje.
2. Posunutí ukazováčku při forehand-drivu blíže ku středu rakety, aby
se zvýšila kontrola míče, zatím co palec zůstane na svém místě a nechává
plochu pro míč pokud možno největší.
To je asi vše z theorie o držení rakety a já se nyní ještě pokusím
popsati držení rakety několika předních hráčů světového žebříčku.
Od držení ideálního se nejméně odchyluje mistr světa z r. 1948 Bergmann,
jehož posouvání prstů je nepatrné.
Bývalý několikanásobný mistr světa Barna klade důraz na backhand-drive.
Palec posouvá skoro až na čáru prodlouženého držadla a naopak ukazováček
je až u kraje a nechává pokud možno největší plochu pro snadné opravení
případné chyby při úderu.
Opakem tohoto držení je držení moje, neboť já posouvám naopak při forehandu
ukazováček daleko ku středu rakety a palec ohýbám podle druhu forehandu,
jaký chci zahráti, kdežto při backhandu posouvám palec ku středu jen nepatrně.
Rozdílný způsob používá Maďar Bellak. Tento klade na backhandovou stranu
rakety při forehand-drivu místo samotného ukazováčku také ještě prostřední
prst. Toto držení mu sice umožňuje dokonalou kontrolu míče při forehandu,
omezuje mu však možnost hráti zápěstím a při backhandu zmenšuje plochu,
na kterou může míč dopadnouti. Držení jedním prstem je obvyklejší a také
výhodnější.
Přechodem mezi těmito způsoby je držení používané Maďarem Glanczem.
Tento klade na backhandovou stranu rakety při forehand-drivu vedle ukazováčku
ještě část prostředníku, jehož poslední článek ohýbá kolem hrany rakety.
Backhand hraje normálně.
Jinou, zcela individuální odchylku dělá Američan Grimes, který při
forehandu opírá palec o hranu rakety místo aby jej měl položen na její
ploše. Tento způsob držení však ztěžuje přesnou kontrolu postavení rakety.
Všechny tyto odchylky v ideálním držení rakety jsou však hlavně věcí individuální
a já doporučuji začátečníkovi, aby si nalezl posici prstů i úhel zalomení
zápěstí pro něho nejvýhodnější. S počátku při učení se obranné hře se mu
stejně nejlépe hodí držení ideální, a až bude hráčem pokročilejším, pozná
sám, jaké držení mu nejvíce při drivu vyhovuje.
Závěrem k této kapitole chci podotknouti, že ke své raketě máme míti
vztah téměř přátelský. Moje raketa procestovala se mnou celý svět a za
jinou bych ji nezaměnil. Mám ji rád jako dobrého kamaráda, o kterém jsem
přesvědčen, že mne neoklame. Buďte jisti, že budete-1i o svoji raketu pečovat,
odvděčí se vám tím, že vám pomůže vyhráti mnohé vítězství a naplní tak
vaše srdce radostí a uspokojením.
A nyní, když již umíme dobře držet naši raketu, přistoupíme k dalšímu
základnímu problému sportu table-tenisového a tím je:
Postavení a práce nohou.
Vedle držení rakety je toto stejně důležité pro dobrou hru, ne-li ještě
důležitější. Viděl jsem již tolik začátečníků a i hráčů pokročilých, kteří
se stavěli do nesprávné, zbytečně namáhavé a nepřirozené posice a pak se
divili, že nemohou zahráti s lehkostí backhand nebo forehand. A přece skoro
každý úder je možno zahráti z každé posice, ovšem postavíme-1i se správně
k tomu kterému úderu. Ze zkušenosti vím, že by bylo těžké chtíti na začátečníkovi,
aby myslel současné na provedení úderu, pohyb ramene, trupu a při tom ještě
na správné postavení nohou. A konečně je to i pro něho výhodnější, když
najde v kapitole jednající o určitém úderu také radu o tom, jak se má správně
postaviti. Proto jsem poučení o postavení nohou nechal k rozboru každého
úderu. V této kapitole píši o tom pouze všeobecně několik pokynů pro začátečníky.
Základní postavení hráče, který očekává míč, je, aby stoje vzpřímen mohl
se dotknouti špičkami prstů zadní hrany stolu. Umístěn je asi v levé třetině
zadní strany, jelikož dále dosáhne forehandem než backhandem. Nohy hráče
jsou ve stejné linii a v okamžiku, když očekává míč, jsou na špičkách a
v kolenou lehce pokrčeny. Toto postavení umožňuje hráči, aby mohl krýti
celou plochu stolu, aby mohl se stejnou obratností zaujmouti postavení
na backhand jako forehand, pro obranu jako pro útok, aby mohl ke stolu
přiskočit nebo se od něho vzdálit, aniž by ztratil jediný drahocenný okamžik.
Nejsou-li jeho nohy ve stejné linii, nemůže býti pohyblivým stejně za všech
okolností a přijde k některému úderu pozdě, nemá čas zaujmouti výhodné
postavení a následek toho je ztráta bodu.
Stejně jako držení rakety mění se postavení nohou podle toho, jaký
úder chcete provésti. Ale platí všeobecně: Snažte se býti stále na špičkách
a mějte nohy v kolenou lehce pokrčeny. Tento postoj vám dává nejlepší rovnováhu.
Někteří hráči, jako na př. Bergmann, lehce poskakují, aby se mohli v daném
okamžiku lépe vrhnouti napravo nebo nalevo, dopředu nebo dozadu. Pohybujte
se vždy drobnými krůčky, je to výhodnější než velké skoky, při kterých
se potom těžko udržuje rovnováha. V každém případě dbejte na to, abyste
nepůsobili dojmem, že jste přibiti k zemi. Nedržte nohy jako ztrnulé, nestůjte
na patách a nenašlapujte s vysoka. Jedním slovem, buďte lehcí a učte se
této lehkosti, není-li vám vrozena. Cvičte starty a skákejte se švihadlem.
Je to skvělý tréning pro zlepšení reflexů a rychlosti.
Rychlost je jako u většiny sportů i zde důležitá. Tam, kde není, musí
býti nahrazena postřehem, musíte poznati z pohybu ruky, kam míč poletí,
a startovati tak o zlomek vteřiny dříve. K cvičení rychlosti se hodí vedle
startů poskakovací cvičení, tanec, hlavně moderní, rychlejšího rytmu, jiné
sporty; ale nejlepší způsob, jak získati rychlost, je hráti čtyřhry. Ve
čtyřhře hraje rychlost mnohem větší úlohu než ve dvouhře a hráč si také
při ní zlepšuje instink k odhadnutí situace. Velmi dobrým cvičením pro
nohy jest dobíhati míč úmyslně později. Hráč si tak nejlépe zvyká na obtížné
situace, kdy jest tísněn dobrým hráčem. Pro ujasnění pojmu o správném stavění
nohou jest nutno zapamatovati si jednoduché pravidlo: Při forehandu jde
vpřed levé rameno - při backhandu je to rameno pravé, které je blíže stolu.
Nohy se k tomu pak postaví správné i podvědomě. Váha těla se při úderu
útočném přenáší na nohu bližší stolu, při úderu obranném na nohu vzdálenější
od stolu. Ovšem není důležité postaviti se správně v mrtvé posici, ale
i ve spěchu hry. Správné postavení a bezvadná práce nohou usnadňují lehkost
a téměř samozřejmost úderů. U hráče, který toto pravidlo neovládá, jsou
údery těžkopádné a nejisté a hráč jen obtížně udržuje rovnováhu. Je ovšem
jasné, že v prudkém tempu zápasu nemůžeme se vždy vázati na bezvadné uplatňování
theorie a musíme si různé situace vyřešiti podle okamžité možnosti, jak
se právě naskytla.
Umíme-li dobře držeti raketu a máme plně ujasněnou důležitost i možnosti
spolupráce nohou, můžeme přistoupit k další veledůležité podmínce table-tenisového
umění a tou jest
Trening.
V prvé řadě se má každý začátečník snažit, aby si osvojil co možno nejvíce
míčové techniky. Základním proň bude onen jednoduchý úder míče středem
rakety. Tuto nepostradatelnou techniku, které nemá žádný hráč nikdy dosti,
může se však začátečník naučit i jen u odrazové stěny. Za tu mu může sloužit
každá volná stěna většího pokoje. Má tu výhodu, že stěna vrací míče bez
chyby a falše. Nutné jest, aby hráč cvičil zde vícekráte za den, byť i
jen po krátkých chvilkách, a technika úderu mu přejde do krve, jak se odborně
říká. Tento způsob cvičení má tu výhodu, že se hráč naučí odrážeti míč
středem rakety a neosvojí si žádnou stylovou chybu kterou by mohly zavinit
s falší hrané míče jeho spoluhráče. Má-li potřebnou vytrvalost, může i
v tomto omezeném prostoru získati tolik techniky, že se brzy dostane na
žebříčku daleko vpřed. Nemyslete si ovšem, že u odrazové stěny můžete si
nacvičit každý úder, na př. drivy. Tyto údery můžete cvičit pouze nad stolem.
U odrazové stěny můžete však snadno získat řemeslnou snadnost výkonu. Okolnost,
že začátečník získá dobrou průpravu, aniž by se musel doprošovat většinou
neochotných, pokročilejších hráčů o cvičení, není rovněž k přehlédnutí.
Rovněž oko si může u odrazové stěny dobře nacvičit jistotu v odhadování
vzdálenosti míče. To jsou vlastně základní vlastnosti pro techniku table-tenisu.
Dalším cvikem, který můžete zkoušet u stěny, je tlumení míče na raketě.
Je to nejlepší průprava ke stop-ballu (kraťasu). Zdaří-li se vám po cvičení
tlumení míče, vrhněte takto zastavený míč proti stěně. Cvičíte tím zápěstí
a získáte protažený úder.
Tím, že jsem zde vypočetl dobré vlastnosti odrazové stěny, nemíním
ovšem, aby se jí snad hráč věnoval výhradně. Pochopitelně, že nesmí propásti
žádnou příležitost, při které by své získané vědomosti nezkusil a nevytříbil
nad zeleným stolem.
Když se ocitneme u stolu, započneme přirozeně tím nejjednodušším. Spokojíme
se tím, že udeříme nadhozený míč forehandem tak, že tento dopadne nejdříve
na naši a pak na soupeřovu polovinu. Nu a pouť do světa nejmenšího míčku
je zahájena prvým servisem. Jakmile se nám tento cvik daří, hledíme jej
zdokonalovati. Pokoušíme se, aby míček v polovině protihráče dopadl přesně
na místo, které zamýšlíme, a přeletěl při tom síť co nejníže.
Druhou částí výcviku bude udržení míče ve hře, odborně nazývané "pinkání".
Budete se nesporně snažit míč, vržený vaším partnerem, vrátit ihned po
dopadu backhandem. Veškeré úsilí vynaložíte na to, aby míček přeletěl sít,
a dopadl na soupeřovu polovinu stolu. Mluvím zde o backhandu proto, že
vím ze zkušenosti z mnoha pozorování, že jest začátečníky převážně favorisován.
K dalšímu cvičení pro začátečníka se nejlépe hodí pinkání halfvoleyem
bez falší. V tomto názoru se shodujeme s Barnou. Tímto způsobem si nejlépe
zopakuje, co se naučil doma u stěny: vracení míče středem rakety a její
správné postavení. Zkoušíme-li zasáhnouti míček ihned po dopadu středem
rakety, máme tuto postavenou skoro kolmo k hrací ploše. Získáme tím, že
míč odražený od rakety vrací se přes sít zpět, využiv síly a úhlu odskoku
soupeřova míče ke svému prospěchu. Jediným technickým prvkem, který zde
od začátečníka požadujeme, je postavení rakety, které se dá poměrně snadno
ovládnout. Máme-li bezpečně nacvičen tento způsob vracení míče, přistoupíme
ke cvičení halfvoleyem, ale forehandem. To jest již poněkud těžší. Zde
jest již třeba dbáti na postavení nohou, vykročiti levou vpřed. Ramenem
ruky, ve které nedržíme raketu, natočíme se k síti, a to podle dráhy míče.
Cvičení backhandem a forehandem musí se díti tak dlouho, až jej bezpečně
ovládáme.
Třetí částí našeho výcviku bude úder zvaný chop. Je to hra nad stolem
- odstrčení míče, který dosáhl nebo překročil vrchol své dráhy. S počátku
omezíme se na jednoduché údery bez falše. Raketa jest kolmo ke dráze míče
a pohybuje se směrem k síti. Je-li míč zahraný protivníkem prudký, postačí
často pouhé nastavení rakety. Při pomalém míči musí naše ruka udělati proti
míči pohyb a uděliti mu tak potřebnou rychlost k přeletění sítě.
Nacvičí-li začátečník vracení míčů jak backhandem, tak forehandem,
bude se jeho jistota stále stupňovati. Musí však projevit dostatek vytrvalosti
a ctižádostivosti a svoji hru patřičně zlepšovat. Musí dbáti nejen na správné
držení rakety, ale i na postavení nohou, provedení úderů a umísťování míče.
Máme-li dobře nacvičeny tyto tři základní údery, můžeme počíti s nadějí
na úspěch trenovati kompletní obranu. Zásadou dobré obrany jest, aby dovedla
za všech okolností a situací vrátiti protivníkův míč na jeho polovinu.
Obranné údery u začátečníka jsou tytéž jako u hráče pokročilého. Rozdíl
jest pouze v účinnosti a přesnosti umístění. Tyto vlastnosti lze však v
poměrně krátké době získati svědomitým cvikem. Hráč, který cvičí obranné
údery, získá pochopitelně nejvíce, trenuje-li s dobrým útočníkem-drivařem.
Naučí-li se vraceti a snad i vhodně umisťovati prudké drivy, může říci,
že se stal dobrým obranným hráčem.
Jako poslední úkol zbývá pak ještě naučení se útoku. Nejdříve počneme
s cvičením útočného forehandu. K tomu se nejlépe hodí míč vysoko odskočený.
Takovýto míč lze zabíti prudkým drivem s minimálním risikem. Levá noha
se vyšine vpřed, váha těla se na ni přenese a raketa prudce udeří míč směrem
k síti. Po řadě pokusů dokážete to, že prudký míč dopadne na soupeřovu
polovinu. První drive se podařil a nesmírná blaženost zaplaví vaši hrud'.
Teprve od této chvíle vás hra počne opravdu zajímat. Začnete opovrhovat
"ping-pongem", počnete se pídit po technice jednotlivých úderů, po taktice
hry a začnete se zajímat o její styl. To všechno činíte jaksi mimovolně
a ani si neuvědomíte, že ze začátečníka rodí se hráč pokročilý, neboť máte
již za sebou první stupeň k mistrovství světa.
