STUPEŇ DRUHÝ
Styl.
Začátečník, který šťastně překonal zrádná úskalí na počátku učení, počne
se nyní zajímati o hru odborně. Procvičuje údery obranné i útočné a pokouší
se i o taktiku v umisťování míčů. Stal se hráčem pokročilým, jeho hra se
počne vyvíjeti individuálně a on může přistoupit ke hraní turnajových zápasů.
Ve snaze po zdokonalení počne navštěvovati zápasy prvotřídních hráčů. Hra
jednoho se mu bude líbit, druhého nikoliv. Proč? Protože nehrál stylem,
který našemu hráči osobně vyhovoval. A nyní jsme u hlavní zásady. Je nesmírně
důležité, aby si každý hráč osvojil styl, který by se hodil k jeho osobnosti
a temperamentu. Vyhledání stylu, který by hráči nejlépe odpovídal, není
snadné. Musí projít obdobím přeměny, které je často plno strastí. Hráč
musí nejprve nabýt přesného přehledu o své povaze, nervech, postavě, dechu,
inteligenci. Dokáže-li si pak vybrati způsob hry, který by těmto vlastnostem
nejlépe odpovídal, nalezl svůj styl a bude pokračovat rychleji za svým
cílem.
Nyní, když jsme si ujasnili, co styl pro hru znamená, povíme si něco
o jeho vývoji.
Styl a jeho vývoj.
Je table-tennis dosud na stejné výši, jako byl v době slávy Barny, Szabadose,
Liebstera, Lauterbacha, Haydona . . .? Takovou, nebo podobnou otázku slyším
velmi často. A moje odpověď zní: Pokud se stránky technické dokonalosti
týká, je vyspělost hráčů nejen rovnocenná, nýbrž vyšší. Nemyslím tím pouze
technickou vyspělost několika prvních hráčů světového žebříčku, nýbrž technickou
dokonalost celku, technickou dokonalost těch ostatních tisíců, kteří tvoří
říši nejmenšího míčku.
Základem ke srovnáni mně bylo mistrovství světa v Praze v r. 1932, ne
snad proto, že se zde podařilo Československu po prvé proraziti dosavadní
hegemonii Maďarska ve Swaythling-Cupu, nýbrž proto, že to bylo první mistrovství
světa, které jsem viděl, dříve než mně bylo dopřáno hájiti československé
barvy. A kolik na tomto mistrovství světa by se našlo hráčů, kteří by dosahovali
technické dokonalosti dnešního hráče? Dnes Anglie, Amerika, Francie Švédsko,
Československo a jiné státy mají takových hráčů mnoho a třída jednotlivých
států se neprojevuje pouze třídou representantů, nýbrž množstvím, aby po
odejití špiček s mezinárodního kolbiště výkon neklesl k průměrnosti. A
přes to všechno je dojem z velkého turnaje nyní chudší, jako by mu chyběla
barvitost Není zde již viděti takových rozdílů mezi jednotlivými hráči,
zdá se, jako by chyběla hráčská individualita. Styly, držení rakety se
k sobě přibližují, rychlost hry se blíží maximu, hra hráčů se zjednodušuje
a tato jednoduchost prostředků dělá jakýsi mechanický dojem. Ale je to
nezvratný zákon přírody, že zdokonalování přináší v zápětí zjednodušování
prostředků. Dříve se ze hry vedoucích hráčů nedal sestaviti nějaký průměrný
typ hráče. Kolik různých stylů mohlo obecenstvo viděti! Mechlovitz, Mednydzianská,
Haydon, David . . .
A dnes? Viděl jsem mnoho hráčů, viděl jsem jich stovky, kteří jsou
technicky lepší nebo aspoň stejně dokonalí jako ti nejlepší z minula, ale
jejich technika se uniformuje, vybírá si to nejlepší. Vidíme krásně provedené
drivy backhandem nebo forehandem, liftované nebo tlučené, vidíme krásně
protažené slicy kontradrivy a stop-bally, kterých dříve nebylo viděti.
Styl! Jak často slyšíme toto slovo při různých příležitostech. Nás ovšem
zajímá styl v table-tennisu. A tento styl prodělal od doby, kdy první míček
dopadl na zelený stůl, změny tak veliké, že moderní table-tennis má s table-tennisem
nejstarším jen velmi málo ve stylu společného. Je přirozené, že se nedochovaly
přesnější zmínky o stylu hry v době nejstarší, v době table-tennisového
starověku. První zmínky se vyskytují z konce minulého století, kdy je table-tennis
uváděn jako výborná zimní průprava tennistů. S hlediska sportovního hrál
se tehdy „ping-pong“, rychlá, halfvoleyová hra tennisového stylu s dřevěnými
raketami. Teprve mnohem později raketami korkovými neb opatřenými vepřovou
koží. Hráči si vraceli poměrně měkké míče z rohu do rohu jednoduchým halfvoleyem
a vítězem byl ten, kdo to déle vydržel. O drivy se vůbec nepokoušeli, ba
ani je neznali. Teprve ke konci tohoto období se počaly vyskytovati také
drivy, ale ty neměly s dnešními drivy mnoho společného. Bylo to pouze prudké
odstrkování míče halfvoleyem z rohu do rohu, později pak neorthodoxní backhand-drive.
Když se objevila raketa potažená na jedné straně gumou, nastal velký převrat
ve stylu. Počala se vyvíjet technika forehandového drivu a s ní souběžně
i obrany, kdežto backhand se hrál jako drive. Když se objevily rakety s
gumou po obou stranách, nabyla hra ihned zcela odlišného rázu. Stala se
pomalejší, ale jistější, s taktickým střídáním úderů, místy již s drivy,
ačkoliv obranná hra stále ještě převládala.
Hráči hledáním nového stylu hry nacházeli sice nové údery, ale snaha
po dokonalém ovládnutí míče v každé posici často zabíhala do úderů zbytečných,
které vypadaly efektně, ale hře samé neprospěly. Vzpomeňme jen těch všelijakých
různých falší, technických prvků, které neměly valné ceny, ale které svědčily
o hledání účelné techniky. Vývojem doby se styl stával již čistě table-tennisovým.
Maďaři, kteří tehdy nejlépe tento sport ovládali, udávali mu ráz a charakter.
Jejich hra byla útočná a díky tomuto stylu stal se table-tennis krásnou
podívanou Je jisto, že útok má býti i dnes hlavním vodítkem hráče, který
aspiruje na význačné místo. Nejdokonalejší hry tehdejší doby dosáhl pateronásobný
mistr světa Barna, který spojil skvělý útok s bezvadnou obranou, taktikou,
rutinou a sebevědomím.
Ale vývoj spěl i dále nezadržitelně vpřed. Na mistrovství světa v Praze
r. 1932 vyhrává Swaythling-Cup již Československo, které porazilo dvakráte
za sebou Maďary 5 :0. Ve stylu, který se ve své dokonalosti velmi vyrovnal
vyskytují se již jen dvě různá pojetí. Mužstvo, které klade důraz na útok,
a druhé, které klade důraz na obranu. Úspěchy obou těchto pojetí se téměř
rovnoměrně střídají.
Nové překvapení vneslo vynalezení tak zv. fingerspinu (cvrkaný servis).
Byl to vynález representantů USA a jeho uvedení a překvapení vyneslo jim
vítězství ve Swaythlingově poháru.
Při bedlivém studiu všech stylů a jejich různých mezinárodních úspěchů
utvořil jsem si theorii o ideálním stylu, založeném na rychlosti a tvrdosti
hry, kterou stavím vedle Barnovy theorie backhandové a Bergmanovy theorie
forehandové.
Theorie rychlosti a tvrdosti.
Vezme-li kdo do ruky jakoukoliv příručku, doporučuje tato pro každého
hráče klasický, ideální sty1, kterým by hráč ovládal stejně dobře forehand
jako backhand, obranu jako útok.
Ale existuje opravdu nějaký klasický styl? Není to pouze často užívaná
fráze? Podle mého názoru je pro každého hráče klasickým stylem ten, který
mu nejlépe vyhovuje. Jinak by všichni vynikající hráči museli hráti naprosto
stejně. Ideální sty1 má býti pouze hráči vodítkem k vytvoření stylu osobitého,
kterým by pak mohl nejsnadněji slaviti úspěchy. Tvrdost a rychlost je,
podle mne, proto rozhodující vlastností stylu, protože těmito vlastnostmi
dokážete soupeři vnutit svoji hru. Tedy, prostě řečeno, ten sty1 je nejlepší,
který každému osobitě nejlépe vyhovuje.
Rozhodující je tedy tvrdost a rychlost úderu, lhostejno, zda forehandem
neb backhandem. Všestrannost hry kladu až na druhé místo. Zdá se jisté,
že budoucí hráči budou zakládati svoji hru většinou na tvrdém, rychlém,
kompletním forehandu. Slovem kompletním rozumím celou serii forehand-drivu,
od lehkého liftovaného přes top-spinový k tvrdé smatchi. Backhand-drive
jim bude sloužit pouze k rozehrávání míčů. Důležité zejména v okamžiku,
kdy soupeř serviruje a umožňuje jim tak přejití do útoku. Ovšem znalost
ostatních úderů a bezvadné obrany bude bezpodmínečně nutná. Nesmíme zapomínat,
že není nutné získávati jenom dobré body vlastní, že je možno též vyčkávati
špatných bodů soupeře. Teprve když nastane vhodný okamžik pro přejití do
útoku, uskočíme prudce vlevo a kontradrivem dostaneme se sami do útoku.
Překvapení zvýší účinnost rány. Ovšem jest zde rovněž možnost, aby úlohu
forehandu zaujal dokonalý backhand a lehký forehand by sloužil k rozehrávání
míče. Prvý způsob jest však vždy mnohem přirozenější a jistější nežli hackband,
byť na pohled tak efektní. Je jisté, že hráč hrající backhandem jen velmi
těžce se prosazuje proti stejně silnému soupeři útočícímu forehandem. Protože
se forehand stává rychleji úspěšným úderem než backhand, je jisto, že mu
zejména nejistí hráči budou dávati přednost.
Snad někdo namítne, že hráč může ovládati stejně dobře útočný backhand
jako forehand. To se však podaří tak jednomu z tisíce a ostatní budou míti
vždy jeden úder horší - nebo spíše ani jeden velmi dobrý. Podle Bergmanovy
theorie budou budoucí mistři světa míti pouze jednostranný útok forehandem,
backhand bude jim sloužit nejvýše k přípravě míče. Nevěří však, že by se
bodovalo forehandem i backhandem. Tato theorie je vlastně popisem stylu,
kterým oba hrajeme, a já s ní souhlasím, neboť útočná hra potřebuje nezbytně
forehandu a ani sebe lepší backhand jej nemůže úplně nahradit. Výhodou
tohoto stylu je, že k úderu je třeba poměrné malé námahy. Forehandem lze
lehčeji drivovat a není nutné udržovat přesně vzdálenost od těla. Rovněž
jest lehčí kontrola míče. Bezpodmínečně nutnou jest ovšem rychlost a přesná
práce nohou. Proto také tomuto stylu s úspěchem dávají přednost hráči mladí,
kdežto starší se takticky uchylují k obraně spojené s protiútokem. Známým
jest maďarský sty1, kterým hraje Barna a jeho následovníci. Stejně jako
u forehandu je to smatch, který získává body, je to při maďarském stylu
backhandový flick. Drivy, z kterých nejdou dělati body přímo, nehrají liftem
(jako u forehandu), nýbrž top-spinem. Z tohoto důvodu je mnohem těžší vyvinout
souvislý útok, zvláště nyní při snížené síti, jelikož pro top-spin je nutné,
aby míč vyskočil výše a byl udeřen v nejvyšší poloze. Proto je nutno připravovati
míč déle hrou nad stolem. Výhodou tohoto stylu je, že nevyžaduje od hráče
tak velké rychlosti. Defensivním hráčům působí zápěstím hraný flick více
obtíží než forehand, neboť nevidí do poslední chvíle, kam míč letí. Hráč
hrající backhandem se dostane nesnadněji do útoku a musí se krýti perfektní
obranou a pouze náhlými přechody dělati body. Barna používá forehandu mnohem
méně, drivuje však často backhandem z pravého rohu stolu.
Nyní mi zbývá se ještě zmínit o hráčích obranných a hráčích hrajících
halfvoleyem. Jejich stylem je pouhé vracení a umisťování míče, spojené
se zvolňováním hry. Cílem jejich hry není dobývati dobré vlastní body,
nýbrž čekati na chybné body protivníka. Jediným technickým úderem je jim
slice nebo chop a jejich technika obrany by spíše zasloužila název - vytrvalost.
Hráči, hrající pouze halfvoleyem, hru naopak zrychlují, jelikož berou míč
ihned po dopadu, tedy s nejmenší ztrátou časovou.
V zápase o mistrovství Anglie r. 1946, který se konal po šestileté přestávce
a byl vlastně neoficielním mistrovstvím světa, dokázali hráči starší a
rutinovanější jasnou převahu nad mladými. Co chybělo v tomto mistrovství
stylu na barvitosti, bylo nahrazeno elegancí a dokonalostí úderů.
Osvojiti si správný styl, to jest způsob hry, který nám nejlépe odpovídá,
je totéž jako v bludišti různých cest nalézti tu pravou a nejkratší. Podporována
správným stylem bude vaše hra pokračovati rychle a rovněž tak se budou
dostavovati úspěchy. K výběru stylu stejně jako ku zlepšování hry se nejlépe
hodí pozorování dobrých hráčů. Nevynechte nikdy možnost shlédnouti zápas
dvou championů. Pozorujte hlavně toho, který je vám bližší postavou, temperamentem
a pod. Vyberte si z jeho hry to nejlepší a pokuste se to napodobit ponechávajíce
ovšem volnost svým osobním vlastnostem. Najdete pak často úder, na který
byste sami těžko přišli a který vám může prokázati výborné služby. Ovšem
při utkání vás nesmí zajímati jen hra a putování míče přes síť, zvýšenou
pozornost musíte soustředit na pozorování nohou, držení těla, taktiky a
hráčových individuelních úderů.
Brzy se naučíte rozlišovat styly jednotlivých hráčů, poznáte, že úder
se neskládá jenom z provedení, ale také z přípravy a návratu do posice
k očekávání dalšího. Nemusí to však býti jen hra mistrů, která bude vaším
vzorem. Vždyť v každém klubu naleznete nějakého hráče, který hraje stylově
dobře, a jeho příklad může vám býti velmi užitečný.
Kdysi jsem s podivem pozoroval hráče, pro kterého byly i nejprimitivnější
table-tennisové vědomosti španělskou vesnicí, jak se svědomitě snaží napodobovat
Barnův flick, jeden z nejsložitějších úderů. I kdyby tento hráč se pilným
treningem naučil hráti backhand přesně jako Barna, nikdy by nedosáhl kýženého
úspěchu. Proč? Protože by úder zůstal pro něho vždy nepřirozeným, vnuceným
a neměl by proň ani Barnovy techniky. Stejnou chybou by bylo nutiti temperamentního
hráče k volné, obranné hře, jako nutit pomalého hráče k rychlému útoku.
Ani jeden z nich by nemohl nikdy svojí hrou vyniknouti.
Chceme-li se věnovati pečlivému studiu k vyhledání svého ideálního stylu,
musíme si nejdříve uvědomiti, že tři fáze úderu t. j. příprava, provedení
a zakončení, jsou stejně důležité buď pro úder samotný nebo následující.
Je nezbytné všímati si nejen paže a zápěstí, ale i těla a spolupráce nohou.
Jsou to sta a sta úderů, které je nutno
studovati. Rovněž je nutno porozuměti
stům variací v provedení, závislých na tvrdosti stolu, podlaze, světle
a míčku.
Že jste si svůj styl osvojili, můžete říci až tehdy, jestli již zcela
mimovolně splyne s vaší osobností a podvědomím Ale ten, kdo svůj styl nalezne
a plně si osvojí, nalezl svou správnou cestu, která ho bezpečně povede
za cílem nejvyšším.
