STUPEŇ TŘETÍ
Technika.
Po svědomité přípravě ocitnete se na stupni třetím, tím jest technika
úderů. Neváhám napsat, že jest stupněm nejdůležitějším. Ten, kdo svědomitě
a plně zvládne tento úkol, stane se z hráče dobrého hráčem obávaným. Musíme
si ujasnit, že nestačí pouze míč udeřit, ale že jest nutné udeřiti jej
správně, abychom tím získali pro sebe výhodu. K tomuto cíli jest třeba,
aby všechny naše pohyby byly synchronisovány k této akci, stejně jako musí
být dokonale zmechanisovány.
Mechanika pohybů jest souvislé, organické seskupení všech složek rány,
zatím co technika je jen a jen virtuositou svalovou. Přesně definováno,
jest přesným ovládáním virtuosné cvičeného svalstva, ale nikdy spoluprací
všech složek úderu.
Dobrou mechanikou pohybu rozumíme docíliti největší účinnosti při nejmenší
námaze. Zde velkou výhodu mají ti, kdož počali hráti table-tennis již v
dětském věku. Všechny jejich pohyby jsou dokonale sladěny v jeden celek
a jejich akce působí lehce a samozřejmě. Úder míče provádějí rozmachem
celé paže a nikoliv jen škubnutím v zápěstí. Rozmachy pálky, při nichž
celá paže, ba i částečně tělo napomáhá, provádějí se plynule a bez ukvapení.
Celek působí dokonalou pohybovou harmonii. Takové hráče je pro diváky pozorovati
požitkem. Naproti tomu vídáme hráče, kteří hrají dobře stylově, ba možno
říci pedantsky, a1e dřevěně, trhaně a nesouladně. Tuto chybu pozorujeme
obyčejně u hráče, který postupoval příliš rychle, začínal brzy s těžkými
úkoly a údery, které nemá dosud správně zaběhnuty. Zde stačí však jen dodatečný
trening, aby se docílilo patřičné ucelenosti hry. Často je to také zaviněno
špatným instruktorem. Nejhorší učitelé bývají
právě nejlepší hráči. Protože
jim samým je vše již lehké a samozřejmé, pobízejí svého žáka, aby se učil
hned v počátcích hře komplikované. Hráč pak počne pojímati hru jako celek,
nevšímaje si jednotlivých prvků, z kterých se tato skládá. Rutinovaný hráč,
který se uvolí věnovati se začátečníkovi, nemá zapomenout na dobu svých
počátků, kdy i nejjednodušší úder byl proň problémem. Uvolím-li se již
k tomu, abych svůj čas věnoval na cvičení mladého adepta, pak je mou povinností,
abych to učinil svědomitě i ochotně. Nemá smyslu hráti se začátečníkem
s útrpným úsměvem a zkoušeti při něm všechny možné i nemožné údery, jen
abych zabil nudnou chvíli této povinnosti. Taková chybná škola projeví
se pak u žáka později brzkou únavou, nedostatkem pružnosti či stagnací
výkonu, kdy žák ani přes sebe větší píli a vytrvalost se nemůže dostati
přes určitý stupeň výkonnosti.
Věnovati se začátečníkovi svědomitě a ochotně neznamená však rovněž
poučovati ho dlouze v celku bezvýznamnými poučkami a frázemi. Nejlepší
způsob vyučování jest postaviti se vedle žáka a předvésti mu pomalu úder
zdánlivě jednoduchý a přece často tak složitý. Nezapomínejme, že chybný
trening hráče více zkazí než mu prospěje.
Od chvíle, kdy jsem se rozhodl napsati tuto, příručku, věnoval jsem
pozornost zápasům začátečníků a mladých hráčů a studoval jsem jejich chyby.
Všem bych zde chtěl zdůraznit tuto prostou radu: Chybíte-li, snažte se
nalézti příčinu. Pochopíte-li, proč jste chybil, pak jste schopen svou
chybu napravit a zmenšit tak pravděpodobnost, že se bude opakovat. Pořiďte
si seznam svých chyb a pokoušejte se usilovným cvičením tyto napravovat.
Nezapomínejte nikdy na základní podmínky table-tennisu: správně držeti
raketu, nespouštěti míč s očí a býti v pozoru na špičkách nohou. Kolena
lehce pokrčena, neboť tak udržíte nejlépe rovnováhu. Stejně důležité jest,
jak zde poznovu již zdůrazňuji, nespouštěti míček s očí. Proti této zásadě
viděl jsem totiž velmi často chybovati. Všechny míče udeřené hranou rakety
neb rukou hráče byly zaviněny jen nedodržením této zásady. Důkazem toho
jest zápas hraný za špatného osvětlení, kdy procento těchto míčů, následkem
zvětšené pozornosti hráče, rychle klesá.
Rovněž poznovu zdůrazňuji nutnost při učení postupovati od cvičení
jednodušší obrany ke komplikovanému útoku a nikoliv obráceně. Při vracení
míče nestavte se k tomuto příliš blízko, abyste neměli málo místa pro rozmach.
Rovněž však ne tak daleko, abyste k míči museli přiskakovat, neboť tím
byste ztratili jistotu v úderu. Přesný odhad vzdálenosti hraje zde důležitou
úlohu. S úderem nikdy nespěchejte Zvykněte si, abyste v rozhodujícím momentu
stačili v mžiku zkontrolovat své správné postavení a míček nechali klidně
přijíti k sobě, než umístíte úder. Raketu držte pevně, ne však křečovitě.
Při pinkání možno držeti trochu volněji.
Každý úder má míti na raketě vyhrazeno svoje místo a dobrý hráč nemá
hrát nikdy forehand-drive pokaždé jiným místem rakety. Je to proto, že
odrazy na různých místech rakety mohou býti různé a hráč tím ztrácí na
jistotě. Při cvičení střídejte trening se zápasy. Hru nikdy nepřepínejte
a ustaňte v okamžiku, kdy vás hraní přestane bavit. Tím si nejlépe uchováte
zájem o hru. Vyhýbejte se hraní neortodoxních úderů, neboť si tím kazíte
styl. Nedrivujte nikdy chopem (u začátečníků ve velké oblibě), neboť tento
úder se nikdy nevyrovná prudkému drivu.
Nyní si povíme něco o chybách, kterých se dopouštějí často hráči pokročilí.
Jednou z hlavních chyb bývá nedostatek koncentrace. Tím se stává, že při
nečekaném míči ocitnou se v nesprávné posici. Následek je ustupování nebo
uskakování doprava či doleva. Tuto ztrátu musí pak vyrovnati rychlým úderem
a následek toho bývá, že jde míč často vedle. Nikdy pevně neočekávejte,
že soupeř míč nevrátí. Počítejte vždy s tou možností, že i nejskvěleji
zahraný míč bude vrácen. Vyvarujete se tak nepříjemného překvapení.
Další chybou hráčů pokročilých je nedostatečná pozornost na způsob
soupeřova vracení. Hrajete na příklad útočně proti defensivnímu hráči.
Nevšimnete-li si, že váš protivník zahrál náhle míč silně chopovaný (přiseknutý),
půjde váš příští míč do sítě. Povšimnete-li si toho však, snížíte prudkost
svého drivu a nahradíte ji větším liftem. Nebo soupeř umístí míč mimo vás,
takže jej musíte bráti v běhu. I v tomto případě je rozhodující zaujmouti
nejdříve k míči správné postavení a pak jej teprve vraceti. Není třeba
to učinit míčem prudkým, stačí opět míč silně liftovaný, abyste se udržel
v útoku. Je-li po drivu míč zahrán přímo na vás a nalezne vás vysunutého
z posice, bylo by chybou zahráti ještě jeden tvrdý drive, neboť jste nezbytně
ztratil rovnováhu. I v tomto případě zachrání vás opět drive liftovaný.
Při smatchi se často chybuje nepoužitím levé ruky k udržení rovnováhy
nebo vkládáním falše.
Nebezpečí, že propadne starým chybám, trvá i u nejlepšího hráče a proto
i ten musí stále opravovati vloudivší se chyby. Příčinou toho bývá nejvíce
zmalátnělost, získaná přehráním, přepnutím, únavou tělesnou i psychickou.
Občas můžete si sehráti zápas, ve kterém smíte zapomenout na vše, co
se týká theorie, a vynaložit vše k získání vítězství. Je to dobré pro kontrolu
schopností, které jste už získali.
Střídáte-li zápasy se cvičeními, shledáte postupně, že všechny různé
a individuální složky splynou v dokonalý celek. To by bylo základní vyznačení
chyb a způsobů, jak je napravovati a proti nim bojovati, a nyní si povíme
něco o specielním nacvičování úderů. Vše, co vám o tomto thematu předkládám,
získal jsem z vlastní zkušenosti a vyzkoušel v nespočetném množství zápasů.
Nacvičení úderů.
Otázkou nerozluštěnou a také nerozluštitelnou zůstává, zda se má vždy
za každých okolností vložiti do rány tolik síly a rychlosti, kolik je možno,
nebo zda se na prvém místě má stupňovati přesnost míče a teprve potom jeho
síla a rychlost. Oba tyto směry mají své zastánce i odpůrce. Já používám
tvrdého úderu z každé posice hlavně při cvičných zápasech nebo když je
můj soupeř slabší a já chci skončiti zápas s největší úsporou sil pro další
utkání. Naopak při hře se soupeřem rovnocenným se spíše starám o to, aby
míče byly přesné, byť to bylo i na úkor jejich tvrdosti. Teprve když se
cítím naprosto jistým v úderech a tuto jistotu neztrácím ani při té největší
rychlosti a tvrdosti, začnu používati ran rychlejších a tvrdších.
Při forehand-drivu dbejte na to, abyste vložili do úderu důraz celým
tělem, takže jeho váha se přenese během každé rány s pravé nohy na levou,
která se případně posune ještě trochu vpřed a pokrčí v kolenou; míč je
potom udeřen s největší možnou prudkostí. Je ovšem možno také hráti drivy
forehandem pouhou rukou a tento styl zaručuje dokonce i lepší start na
míč, důraz však míči musí dáti jenom samotná paže a je tak zbytečně mnoho
namáhána, což se projeví při následujících zápasech.
Totéž platí při backhand-drivech. Plný švih předloktí, případné celé
ruky, usměrnění míče zápěstím a přenesení váhy těla s pravé nohy na levou,
lehké předsunutí pravé nohy, která potom zachycuje celý výkyv. Při úderech
obranných zase zaujetí pevného postavení a přesné odhadnutí vzdálenosti
od stolu, nikdy ne zbytečně velké. Vrácený míč snažte se vždy umístiti
a hráti jej co nejníže nad sítí. Neopomeňte nikdy měniti množství falše.
Faleš míče.
Dříve ještě než se obrátím k provedení jednotlivých úderů, musím si
všimnouti falše míče.
Je velmi těžké, nechci-li říci téměř nemožné, zahráti nějaký míč bez
trochy falše. Skutečně „plochý míč“, zahraný zcela bez falše, je velkou
vzácností a pro soupeře je velmi lehce zpracovatelný.
Naproti tornu míč, zahraný s jakoukoliv falší, dá se velmi lehce kontrolovati
a zahráti s minimálním risikem a pro soupeře je pro svůj nepravidelný odskok
problémem.
Dráha míče ve vzduchu není tak jednoduchá, jak by se na první pohled
zdálo, vždyť zde přichází v úvahu tolik různých okolností jako je odpor
vzduchu rotujícímu míči, proudění vzduchu, faleš míče atd. A zvláště je
to faleš, která dovede dráhu míče ve vzduchu a zvláště pak jeho odskok
po dopadu učiniti velmi nepravidelným. Nechci se zde zabývati nějakými
matematickými rovnicemi, stačí, když řeknu, že při falši ve směru letu
míče se horní jeho polovina otáčí tak, že klade vzduchu větší odpor než
polovina spodní. Následek toho je, že dráha míče je zcela jiná než při
falši proti směru letu, kdy větší odpor klade spodní polovina míče. Stejně
tak i po dopadu působí jednou nahromaděná energie ve falši ve směru dráhy
a po druhé proti. Následek toho je, že v prvém případě odskakuje míč výše
a rychleji do dálky, než byla původní rychlost míče, po druhé působí tato
energie proti směru pohybu a míč odskakuje níže, kratšeji a pomaleji. Podobné
efekty jsou i při falši postranní. Falše, které můžeme míči dáti, lze rozděliti
do 3 skupin:
1. Faleš ve směru letu míče, která se nazývá top-spin nebo lift.
2. Faleš proti směru míče, nazývaná chopem nebo slicem.
3. Faleš postranní, buď levá nebo pravá.
Při úderech útočných se skoro výhradné používá buď lift nebo top-spin.
Oba se vyznamenávají stejnou falší a přece představují dva rozdílné druhy
rány a dva rozdílné způsoby útoku.
Pro nízko odskakující míč použijeme rány, která nejdříve míč vytáhne
nahoru a teprve potom jej tlačí kupředu; to je lift. Je-li naproti tomu
míček dosti vysoko po odskoku, srážíme jej dolů a proto použijeme zde top-spinu.
Raketa zde tlačí míč ke stolu a kupředu. Tento úder je tvrdší než lift.
Je ovšem přirozené, že tyto dvě metody, stejné ve výsledku, ale nestejné
v okolnostech, za kterých jsou hrány, mají mnoho variací a nejdou od sebe
přesně rozděliti.
Míče liftované nebo top-spinové odskakují rychleji do výše a do dálky
a uplatní se hlavně na tvrdém stole. Chceme-li takový míč vrátiti, musíme
jej mířiti trochu níže než normálně.
Druhou skupinou jsou míče s falší proti směru míče. Stejně jako skupinu
prvou můžeme je rozděliti na dvojí: chopované a slicované. Oba druhy míčů
mají tendenci zůstati seděti na stole a proto se uplatňují na stolech měkčích.
Oba tyto údery jsou sobě velmi blízké a také většinou hráčů jsou ztotožňovány.
Zatím co liftem zahajují se útočné akce, jsou tyto dva údery ryze obranné
a hráči, kteří používají jakéhosi útočného chopu, jsou pouze výjimkou.
Snažte se vždy míč umístit a falší obdařit tak, aby byl pro vašeho
soupeře co možno nejtěžší k zpracování. Značnou změnu v technice úderů
přineslo snížení sítě. Drivařům se nepomohlo tolik, jak se doufalo. Z defensivních
hráčů se vyřadili ti, kteří hráli nestylovou hru pod heslem „chyt, jak
můžeš“. Hráči stylově dokonalé defensivní hry snížili však pouze výšku
svých returnů (vracení). Snížení sítě mělo však pro část útočných hráčů
za následek nutnou rekonstrukci drivů, neboť se změnil odskok míče. Dřívější
kratší a vyšší odskok míče byl nahrazen odskokem nižším a delším. Proto
většina hráčů, hrajících své drivy pomocí top-spinu, musela tento alespoň
částečně nahraditi liftem. Neboť úhel složky dopadové se složkou úderovou
se změnil ve prospěch liftu, který se stal při stejné účinnosti jistější.
A nyní můžeme přistoupiti k další kapitole.
Technika jednotlivých úderů.
Hodlám-li zde popsati jednotlivé údery a jejich technické provedení,
nechci tím zde snad dávati všem hráčům určitou šablonu. Každý musí si zde
přisvojiti jen základní směrnice a ostatní prvky si sám propracovati tak,
aby odpovídaly jeho individuálním schopnostem.
Technika svalová, spolu s dokonalou mechanikou a synchronisací pohybů,
ušetří hráči mnoho nesnází. Je velmi důležité naučit se hrát nejen pohybem
ruky, ale i ramen, zápěstí a celého těla. Stejně důležité je využít i váhy
rakety, a všeho, co může učinit úder tvrdší, rychlejší a jistější.
V celku možno říci, že jen málo hráčů má opravdu dobrou mechaniku pohybu
rukou, ač se to zdá býti tak snadné. A pokud se týká ostatních složek,
je to ještě horší. Najdeme jen velmi málo hráčů, kteří dovedou své tělo
tak ovládnout, aby využili všech možností.
Hráč nikdy nesmí zapomenouti na to, že dokonalý úder se neskládá jenom
z provedení, ale že stejně důležitou je příprava a dokončení. Podmínkou
dobré přípravy je soustředěnost a stálé sledování míče až do okamžiku úderu.
Ruka, nohy, celé tělo zaujímá nejvhodnější postavení k úderu. Nervy jsou
v napjatém očekávání. Podle směru, kam chcete příští míč zahráti, staví
se již mimovolně vaše chodidla. Výsledkem dokonalé přípravy je provedení.
Do úderu vrhneme všechnu nahromaděnou energii. Všechny složky musí provésti
v dokonalé souhře své předem stanovené úkoly. Napětí nervů povolí a následuje
dokončení pohybu, které má již hlavně význam pro úder následující. Musíte
zachovati zejména naprostou rovnováhu, která je podmínkou pro správné provedení
úderu následujícího. Máte vteřinu pro uvolnění nervů a svalů.
Hra nad stolem.
Hra nad stolem se populárně nazývá pinkáním. Je nutným doplňkem techniky
a nesmí býti přehlížena. Hra nad stolem znamená v prvé řadě jistotu a může
si ji osvojiti i méně nadaný hráč má-li dostatek trpělivosti. Běda však,
utkají-li se dva hráči podobného stylu. Hra se stane nezajímavou a postrádá
jakékoliv technické úrovně. Viz rekordy z mistrovství světa v r. 1936 v
Praze. Tam při zápase Rumuna Panetha s Polákem Ehrlichem vydržel stav utkání
přes 2 hodiny v prvém setu 0 : 0. Utkání druhého Rumuna Vladona s Francouzem
Haguenaurem bylo po sedmihodinovém „boji“ z rozhodnutí soudcovského sboru
rozhodnuto losem. Dnes by takový zápas ovšem znamenal překročení časového
limitu.
Důvodem k pinkání u obranných hráčů je, že ani jeden z nich nemá úder,
kterým by mohl svého soupeře ohrozit Tito hráči se mají však vynasnažit,
aby alespoň vhodným rozhazováním a umísťováním míčů, stejně jako měněním
falší získali si výhodu, které by mohli využít.
U hráčů útočných znamená míč hraný nad stolem jen odpočívání a vyčkávání
výhodnější posice k drivu. Neboť ani hráč útočný nedostane od soupeře dobrovolně
potřebný míč k drivu a proto i on musí ovládati přesně hru nad stolem.
Hra nad stolem má dvě variace: vracení halfvoleyem a vracení chopem. Oba
způsoby mají své přednosti i vady.
Halfvoley.
Halfvoley je snad nejlehčím úderem vůbec a proto jím též každý začátečník
začíná. Halfvoley byl základním úderem u maďarského stylu a je doporučován
Barnou. Dnešní moderní hra věnuje se však více hře nad stolem chopem. Je
to způsob, kterému i já dávám přednost. Ovšem plně uznávám i přednosti
halfvoleye, zejména při přechodu do protiútoku, vracení falšovaného servisu,
nebo při zahrání drop-shotu. Jeho nevýhodou jest jednotvárnost hry bez
technických prvků a falší i jeho značná namáhavost, neboť při protiútoku
vyžaduje bezpodmínečně bleskovou rychlost reflexivních pohybů. Tento úder
hraje většina hráčů pouze backhandem. Představitelé tohoto stylu jsou Jugoslávci.
Tato hra může míti úspěch proti hráči jednostrannému. Proti hráči s rychlým
a tvrdým forehandem nebo backhandem nebo dokonce s oběma těmito útočnými
údery
se stává bezmocná.
Halfvoley je úder, při kterém raketa se setkává s míčem bezprostředně
po odrazu od hrací plochy. Úhel odrazu rovná se úhlu dopadu. Theoreticky
má raketa zaujímati pevné postavení a nemá se pohybovati. V praxi však
často v podvědomí pohneme raketou proti míči, zdá-li se nám pomalý, a naopak
stáhneme instinktivně zpět, očekáváme-li míč prudký. Rychlosti dopadu míče
musíme využíti ve svůj prospěch. Jedinou technikou je zde sklon rakety,
aby byl míč vrácen, případně ještě takticky umístěn. Při forehandu jde
vpřed levé a backhandu pravé rameno. Obyčejně se halfvoley hraje bez falše,
ale různým klopením rakety (ke kterému jest ovšem třeba velkého citu) lze
určité falše docíliti.
Druhým základním úderem při hře nad stolem jest:
Úder chopovaný (přisekávaný).
Moderní hráči dnešního table-tennisu dávají tomuto úderu rozhodně přednost.
Tento úder má totiž značně více variací a lze z něj vytěžit více výhod.
Nevyžaduje bleskových reflexivních pohybů. Hra se sice jeho použitím zpomaluje,
ale hráč vytěží dostatek času k přípravě míče a ztrátu rychlosti nahradí
získanou falší a nízkým letem nad síťkou. Tím je docíleno snížení odskoku
na soupeřově polovině. Postavení nohou je stejné u obou úderů. Při forehandu
levá, při backhandu pravá noha poněkud vpředu.
Při chopu nad stolem se raketa pohybuje odzadu dopředu po nepatrně
nakloněné rovině, přetne dráhu míče a vrátí jej na soupeřovu stranu se
zpětnou falší. Mimo zpětné falše lze však míči dáti falše postranní, aby
po dopadu na soupeřovu polovinu odskakoval na některou stranu. Tuto faleš
docílíme tažením rakety bud odprava doleva nebo naopak, případně nepatrným
pohybem v zápěstí. Touto falší docílíme nepravidelný odskok míče, který
ztěžuje soupeři vrácení, zvláště střídáme-li různé údery.
Hráči, kteří neovládají dobře drive, docilují tímto měněním úderů slušné
výsledky, ale jejich hra má úspěch jen proti určitým stylům a proto ji
nemohu zásadně nikomu doporučit.
Tímto stylem hry nevypracuje se hráč nikdy, k prvotřídnosti a ani u
diváků nenalezne jeho hra dostatečné pochopení.
A nyní přicházíme ke třetímu úderu, který, je-li dobře nacvičen, může
nám býti velmi užitečným. Je to vtipný úder který, je-li dobře zahrán,
bývá vždy publikem uznale aklamován.
Drop-shot (kraťas).
Table-tennis, stejně jako všechny ostatní sporty, spějí stále kupředu.
Kdo nepokračuje s sebou, jde zpět. Jistota hry stoupá, vrácené míče defensivních
hráčů jsou stále přesnější a lépe umístěné, takže je velmi těžké je poraziti
pouhým drivem. Proto musí útoční hráči stále rozšiřovati svůj repertoire
úderů, vedle zlepšování jistoty a prudkosti svého drivu. Jedním z úderů,
který je poměrně málo anebo nesprávně používán, je drop-shot. A přece správně
zahraný drop-shot je proti defensivnímu hráči jedním z nejúčinnějších úderů,
který můžeme jen těžko postrádati u dobrého hráče. Raketa u správně zahraného
drop-shotu musí absorbovati všechnu rychlost míče a tento umrtviti. Pak
svým účinkem může se rovnati té nejskvěleji zahrané smatchi a já považuji
drop-shot za úder, který mi vedle forehandu dopomohl k nejvyššímu cíli.
Podstata drop-shotu záleží v umístění míče. Technika může býti převzata
z kteréhokoliv úderu, můžeme jej zahráti stejně dobře forehandem nebo backhandem,
halfvoleyem nebo chopem. Drop-shot hrajeme obyčejně po prudkém drivu těsně
za síť, tedy v okamžiku, kdy náš soupeř je co nejvíce vzdálen od stolu.
Není tedy drop-shotem krátký return, zahraný doprostřed stolu při hře nad
stolem.
Přes své výhody má drop-shot jedinou vadu, musí býti v každém případě
zahrán přesně a nesmí nikdy býti jenom pokusem Nezahrajeme-li forehand
dosti přesně, nestane se obyčejně nic, nejvýše že soupeř přejde do útoku.
Nezahrajeme-li však dosti přesně drop-shot, znamená to ve většině případů
ztrátu bodu, neboť náš soupeř lehce nahraný míč snadno umrtví. Schopnost
dáti dobrý drop-shot je největším přispěním drivařovi, který často tímto
lehce zahraným míčem ušetří řadu nejprudších drivů tam, kde se soupeř brání
přesnou obranou.
Přednosti drop-shotu.
1. Je skoro jediným prostředkem, kterým donutíme bránícího se hráče,
aby opustil své výhodné postavení za stolem a zaujal postavení méně výhodné,
z kterého můžeme potom těžiti. Protivník se musí hnáti zezadu dopředu,
aby míč zastihl, při tom ztratí drahocenný čas pro dobré vrácení míče a
my, kteří stojíme na druhé straně stolu, příští, ani ne zvláště prudkou
ranou získáme snadno bod.
2. Nutíme-li stále hráče, aby měnil své postavení, unavujeme ho.
3. Drop-shot působí také výhody psychologické. Nic nepůsobí tak depresivním
dojmem jako míč dopadnuvší v určité vzdálenosti od hráče, aniž by tento
jej mohl vrátiti nebo aspoň dosáhnouti.
Jak a kdy drop-shot zahráti?
Během hry podaří se nám vzdáliti protivníka daleko od stolu, kde však
on všechny naše drivy jistě vrací. I nyní očekává od vás prudký drive a
je naň připraven. Vy sám se připravujete stejně jako na drive, vaše paže
jde zpět a v posledním okamžiku lehkým strčením dopraví míček na polovinu
soupeřovu těsně za síť. To je drop-shot zahraný chopem. Chceme-li jej zahráti
ihned po dopadu míče halfvoleyem, musí býti dotek rakety co nejměkčí, aby
míček jenom těsně přeletěl síťku. Nikdy nesmí dáti hráč do úderu sílu,
aby míč přeletěl nejen síť, ale i celý stůl. Ovšem je možnost, že soupeř
stačí ještě přiskočiti ke stolu a i dobře zahraný míč ještě vrátiti na
vaši polovinu, takto vrácený míč nebude vám nebezpečný. Velmi důležité
je při drop-shotu pravidlo, aby byl míč umisťován tam, odkud by jej, i
kdyby snad nebyl zcela bezvadný, nemohl váš soupeř drivovati. Vždy musíme
počítati s tím, že bude ještě vrácen, stejně jako každý prvotřídní hráč
musí počítat s tím, že bude dán. Nenechte se odvrátiti počátečním nezdarem,
když místo drop-shotu nahráváte soupeři míče, které on zabíjí, cvikem získáte
takovou přesnost, že skoro každý váš drop-shot padne těsně za síť a bude
potom vaší útočné hře účinným pomocníkem.
Hra za stolem.
Jak jsem již jednou v této knize zdůraznil, nikdy se nemůže hráč vypracovati
k prvotřídnosti, neovládá-li bezvadně obranu. Protože zvládnete-li tuto,
získáte tak důvěru v sebe sama. Nelekáte se náhlých překvapení soupeřovým
útokem. Dnešní moderní obrana docílila velkého pokroku. Zásluhu o to má
stále se lepšící technika útočných hráčů. Hlavní podmínkou obranného úspěšného
hráče je rychlost, podpořená postřehem a úvahou. Dnešní obranný hráč neomezuje
se již jen na mechanické vracení míčů doprostřed stolu. Tento způsob obrany
jest již zastaralý a nikdo by se jím nedopracoval úspěchu. Dnes již není
a nesmí býti hráč jen mechanickým robotem vracejícím míčky.
Obranný hráč proti útočnému musí se vždy snažit umístit míček tak,
aby soupeř byl co nejvíce překvapen. Každý hráč obyčejně očekává míček
tam, odkud byl zahrán, a zahrajete-li jej na stranu opačnou, musí váš soupeř
zaujmouti nejvýhodnější postavení. Rovněž účinné je zde měnění úderů, po
pomalém slice zahráti rychlejší chop neb míč vrátiti bez falše.
Nyní si probereme podrobně údery hry za stolem:
Forehand chop.
1. Míč byl zahrán vaším soupeřem. Vaše pravá noha se posula dozadu a
spočinula na celém chodidle, mírně v koleně pokrčena. Váha těla spočívá
na ní, levá noha jest na špičce. Trup jest vzpřímen a natočen vpravo. Pravá
ruka jde za tělo, kde dosáhne nejvyššího bodu asi ve výši ramena. Levá
slouží k udržení rovnováhy. Plocha rakety je skloněna horním okrajem vzad.
2. Míč se setkal s raketou asi ve výši prsou. Tato křížila skoro kolmo
jeho dráhu. Pohybovala se shora dolů a jen nepatrně kupředu. K chopu není
možno využíti plně kmitu, neboť pohyb rakety shora dolů vylučuje větší
rozpřáhnutí.
3. Po odražení míče dokončí ruka s raketou svoji dráhu. Nastane celkové
uvolnění těla a návrat do vyčkávací posice. Váha těla opět na obou nohou,
které zaujaly postavení ve stejné rovině.
Toto jest přesný popis správného forehand-chopu ve všech jeho fázích.
K správnému provedení chopu nutno si uvědomit, že míček no odrazu do nejvyššího
bodu necháme poněkud klesnout, načež jej podsekneme silným pohybem ruky.
Důležitou okolností jest zde správné odhadnutí vzdálenosti od stolu. Nesmíme
se nikdy vzdáliti tak, aby nám nebylo možno vrátiti krátký míč soupeřův.
Backhand chop.
1. Míč jest zahrán na vaši levou stranu. Váha těla přenese se na levou
nohu, která jde bud vlevo nebo vzad. Pravá ruka jde podél těla, až dosáhne
posici u levého rarnene. Levá ruka slouží opět k udržení rovnováhy. Plocha
rakety jest svým horním okrajem lehce odkloněna vzad.
2. Míč se setkal s raketou asi ve výši prsou. Dráha rakety byla téměř
kolmá na dráhu míče směrem shora dolů.
3. Míč by1 odražen a nastane návrat do vyčkávací posice.
Forehand slice.
Tento úder bývá často zaměňován s chopem. Chop jest úder, při kterém
udělujeme míči spodní rotaci. U slicu však kromě této rotace protáhnutým
švihem ruky udílíme i faleš postranní a míč neseme na raketě. Míč s pravou
falší odskakuje protivníkovi na backhand, s levou na forehand.
1. První fáze úderu při slicu je totožná s chopem, jen plocha rakety
je skloněna vzad, skoro rovnoběžné s rovinou stolu. Ruka jest v posici
pokud možno nejdále za tělem, asi ve výši prsou.
2. Míč se setká s raketou asi ve výši plochy stolu a je touto nesen
směrem ke stolu. Váha těla se přenáší s pravé nohy na levou. Levá se pokrčuje
v koleně, pravá se napíná. Tělo jde s pravou rukou kupředu.
3. Míč opustil plochu rakety. Váha těla spočine na celém chodidle levé
nohy v koleně mírně nakrčené. Pravá spočívá na přední části chodidla. Následuje
návrat do základního postavení.
Slice je úder obranný a dobře proveden a umístěn dokáže značně ztížit
útočníkovu hru a vzíti mu přesnost.
Backhand slice.
1. Backhand slice hrajeme před tělem týmž pohybem ruky šikmo shora dolů.
Pravá noha vpředu, levá vzadu. Váha těla na noze levé. Trup se natáčí vlevo,
aby ponechal pravé ruce co nejvíce místa ke švihu. Pravá ruka se pohybuje
podél těla a zaujme pokud možno nejzazší postavení asi ve výši prsou. Plocha
rakety je skoro rovnoběžná s rovinou stolu, zadní konec je nepatrně zvednut.
2. Raketa se setká s míčem za tělem, trochu výše, než je plocha stolu.
Míč je raketou ke stolu nesen. Váha těla se přenesla na nohu pravou, levá
se napíná, zatím co pravá se pokrčuje v koleně. Trup se otáčí zpět.
3. Míč byl odražen před rovinou těla a raketa sleduje ještě jeho dráhu.
Váha těla jest na noze pravé, v koleně mírné pokrčené a stojící na celém
chodidle. Levá noha jest na špičce. Návrat do základního postavení.
Tímto jsem probral všechny druhy úderů při hře za stolem. Je přirozené,
že při množství hráčů se najde dosti individuálních odchylek, jako jsou
útočné chopy, slicy a postranní falše, kombinace chopu a slicu atd. Základ
však zůstává stále stejným.
A nyní pojednám o úderech, které mají největší podíl na rozvoji table-tennisu.
Údery útočné.
Table-tennis dnešní doby je značně rozdílný od dřívějšího. Zatím co
kdysi byla kanonová smatch považována za počátek a konec všeho útoku, klade
se dnes důraz na souvislý útok. Jen dobře provedeným útokům, souvislým
a vypracovaným, děkuje tento sport za stále vzrůstající oblibu. Tato útočná
hra stala se počátkem vší techniky, neboť její zásluhou se vyvinulo řezání
míčů.
Podstata moderní útočné hry spočívá v rychlé hře posiční, spojené s
kontrolováním úderů horní falší. Tato pak dovoluje tlouci míče naprosto
bezpečně s různým množstvím síly. Její pomocí lze řídit oblouk letu míče
a případně i délku odskoku na soupeřově polovině stolu. Útočné údery musíte
se však naučiti naprosto dokonale. Je mnohem lepší míti jeden jistý a silný
úder, na který se můžete za všech okolností spolehnout, než znáti ode všeho
něco, ale ve skutečnosti nemíti nic, čím byste mohli zvítězit. Nezapomínejte
nikdy, že nejlepší obranou je dobrý útok. Při treningu, obdržíte-li volně
nahraný míč, udeřte do něho plnou silou. Správná práce nohou a udržování
rovnováhy následuje pak samočinně.
Mezi údery útočné zařazuji také servis.
Servis byl původně pouhým uvedením míče do hry. S vývojem table-tennisu
lepšil se však i servis. Různé způsoby řezání míčů a různé falše udílené
raketou měly činiti vrácení servisu stále obtížnější. Objevením finger-spinu
(cvrkaný servis) stal se servis velmi nebezpečným úderem. Faleš udílená
míčku prsty nedala se prostě odhadnouti a vracení tohoto servisu bylo spíše
dílem náhody než sportovním výkonem. Bylo možno jen s plným souhlasem kvitovat
rozhodnutí mezinárodní federace, která tento způsob hry zakázala. Při servisu
hraje taktika důležitou roli. Servis máme se snažit vždy umístit tak, aby
byl pro protivníka co možno nejvzdálenější.
Provedení servisu.
Míček, nadhozený levou rukou asi 25 cm nad stolem, je udeřen tak, aby
dopadl na naši polovinu a přeletěl přes síť na polovinu soupeřovu. Síť
má míček přeletěti co možná nejníže. Známe servisy tlučené a řezané a doporučuje
se je ve hře střídati. Pro dobrého hráče má býti doba jeho servisu vždy
jeho výhodou.
Servisy můžeme rozdělit do 4 skupin, a to:
1. Bez falše.
2. Se zpětnou falší (viz chop).
3. S falší kupředu (viz top-spin).
4. S falší postranní.
Nejjednodušší způsob servisu bez falše musíte si osvojit naprosto dokonale
a zahráti jej kamkoliv na soupeřovu polovinu, s různou prudkostí, tak aby
přeletěl síťku co možno nejníže. Teprve až budete tento servis bezvadně
ovládat, můžete přikročit k dalším.
Servis s falší kupředu se ztotožňuje s topspinovým drivem. Stojíte
při něm asi v levé třetině hrany stolu. Váha těla spočívá na vykročené
levé noze. Levá ruka nadhodí míček as půl metru od těla do přiměřené výše.
V nejvyšším bodě jest udeřen pálkou pohybující se zezadu dopředu a jen
nepatrně shora dolů. Účinek úderu lze ještě zvětšit, když při nadhozeni
míče hodíte tento prudce proti raketě.
Opačný účinek mají míče zahrané se zpětnou falší (shodné s chopem).
Tento míček odskakuje méně a také pomaleji. Při doteku raketou má snahu
jíti dolů a proto jej musíme zvedati a jíti raketou hodně pod něj. Po nadhození
se pohybuje ruka shora dolů a zezadu dopředu. Tyto servisy hrané backhandem
jsou těžší v provedení a méně účinné a proto je používá jen málo hráčů.
Servisy s falší postranní jsou v provedení nejtěžší. Faleš je při nich
vytvořena tažením rakety přes míč zprava doleva a naopak. Podle toho, kterým
směrem je raketa tažena, odskakuje míč bud doprava nebo doleva.
Nejúčinnější falší je ta, kterou protivník nepozoruje. Tedy nejlépe
neznatelný pohyb zápěstím. Tato, třebas menší faleš, splete mnohem častěji
než faleš velká provedená nápadným pohybem rakety.
Ovládáme-li jen jeden druh servisu, byť sebe dokonaleji, přece si naň
soupeř zvykne. Proto je mnohem výhodnější střídati několik druhů. Svůj
nejlepší způsob servisu ponechte si vždy k rozhodujícímu konci jako překvapení.
Stěžejním úderem útočné hry jest
Forehand drive.
Kdybych měl klasifikovati table-tennisové údery podle jejich důležitosti,
dal bych bez rozmyšlení prvé místo forehand-drivu. I když vynikající hráč
musí míti k disposici všechny údery, musí útočný forehand býti jeho nejúčinnější
zbraní. Ani stejně skvělý backhand ani nejlepší chop jej nemohou nahradit.
Forehand je nejpřirozenější možnost udeřiti míček opravdu tvrdě.
Při normálním forehand-drivu doprovází raketa míček, táhne jej vzhůru
a dává mu při tom horní rotaci. Odhadnutí správného množství falše klasifikuje
dobrého hráče. Neodhadnete-li přesně faleš a dáte málo horní falše, ztratíte
bod, jelikož váš míček půjde do sítě. Mnohem méně nebezpečné je, dáte-li
falše více, i když míč tratí na své prudkosti. Úder se musí provésti plným,
vláčným pohybem, neboť trhané pohyby končí obyčejně ztrátou míče. Míček
musí býti udeřen v nejvyšším bodě své dráhy po odskoku, aby mu byla udělena
maximální prudkost.
Při přijímání prudkého drivu se váš soupeř lehko dopustí chyby nebo
alespoň musí použít úderu, kterým míček vyzvedne a dá vám tak příležitost
k smrtící ráně smatchí. Váš úder je však vždy závislý na tom, kolik falše
vložil váš protivník do chopu, jaká je vaše posice, umístění míče a pod.
Proto se útočné drivy hrají s měnivým množstvím falše, kdežto smatch se
hraje téměř ploše bez falše.
Nerozluštěnou zůstává otázka, zda se za všech okolností má do úderu
vložit maximum síly, neb je-li výhodnější stupňovat přesnost a pak teprve
rychlost míče. Já sám při treningu používám míčů co nejtvrdších rovněž
i proti slabším soupeřům. Utkám-li se s nebezpečným soupeřem, starám se
nejprve, aby míče byly co nejpřesnější. Teprve když se cítím naprosto jistým,
zvýším tvrdost úderu. Taktéž hraji i drivy, které počnu hrát měkké se značnou
falší a teprve pozvolna přidám tvrdosti, abych se tak dostal k úderu. Rozhodující
úder je nutno skoro vždy si připraviti. Podle toho můžeme také rozdělit
si útok na tři fáze: přípravu útoku, jeho vyvrcholení a smatch. Ovšem,
že vždy nemusí ke všem fázím dojít. Při útoku forehandem obyčejně začínáme
útočit liftovaným drivem na soupeřův backhand a vyčkáváme, až míček vyskočí
výše, abychom jej v nejvyšším bodě odskoku zahráli tvrdým topspinovým drivem
neb zakončili smatchí.
Postavení nohou při forehandu hraje velice důležitou roli. Je-li míč
v okamžiku úderu nad stolem, tu vykročí levá noha asi třicet cm před pravou.
Váha spočívá nyní na noze pravé. Levé rameno natočeno ke stolu. Raketa
udeří míček v nejvyšším bodě prudkým úderem do pole soupeřova. V tomto
okamžiku přenese se váha na nohu levou.
Při dlouhém, liftovaném míči jde však pravá noha zpět za levou, event.
udělá úkrok stranou. Při úderu míče přenáší se váha těla na nohu levou.
Ovšem že všechny tyto theoretické posice upraví si každý hráč podle osobní
potřeby a podle možnosti okamžiku.
U Forehandu rozeznáváme několik druhů:
1. Plochý forehand-drive, zahraný skoro bez falše.
2. Top-spinový drive.
3. Liftovaný drive.
Doporučuji vám, abyste se naučili ovládati tyto druhy forehandu, neboť
vám tak umožní zahráti forehand-drive z míče nízkého stejně jako z míče
vysokého. Používání těchto různých druhů forehandu má býti přesně vymezeno.
Já, chci-li drivovati pod anebo v úrovni stolu, používám liftované drivy
s trochou postranní falše. Míče středního odskoku hraji drivem, který je
přechodem mezi liftem a top-spinem, a doba, po kterou se míč nachází na
raketě, je podstatně kratší než v případě předchozím. Poslední forehand
je ten, který předchází smatchi. Je to top-spinový drive, zahraný skoro
bez falše. K tomuto, stejně jako ke smatchi, většinou vyskočím, abych mohl
tlouci míč shora dolů. Ještě se zmíním o forehandu hraném po lině. Při
něm se míč pohybuje od držadla rakety ke hlavě zprava doleva. Míč dostane
postranní faleš, ale jeho prudkost je ovšem omezena a účinek musí zde míti
hlavně překvapení protivníka.
Viděl jsem mnoho hráčů, kteří chybovali právě tím, že se vysoký míč
pokoušeli zahráti s falší, kdežto do nízkých míčů tloukli ploše, tedy právě
způsobem opačným.
Nemá-li hráč kompletní repertoár forehandů a hraje-li všechno stejným
způsobem, ulehčí si velmi posici, když se k některému míči sehne a k jinému
vysokému, opět vyskočí. Tím zaujme k míči vždy posici co nejvýhodnější.
K otázce, zda je výhodnější hráti forehand rukou nataženou nebo pokrčenou,
mohu radit podle svých zkušeností způsob druhý. Je vždy lépe míti paži
v lokti trochu pokrčenou, neboť to dovoluje snadnější kontrolu vzdálenosti
těla od míče. Hráč s rukou v lokti pokrčenou nemusí tuto vzdálenost udržovat
tak úzkostlivě jako hráč s rukou v lokti nataženou.
Ovšem svůj, vyhovující způsob forehandu můžete hledat: i někde mezi
těmito třemi druhy. Budete-li při tom respektovati všeobecná pravidla,
jistě i tak si dobrý forehand vypracujete.
Forehand bez falše používáme hlavně k zabíjení vysokých míčů, neboť
je ze všech nejprudší. Hráti jím však míče střední nebo dokonce nízké je
velmi riskantní, neboť nejmenší chyba ve sklonu rakety, případně i faleš
soupeřova míče znamená síť nebo aut. Proto také jeho používání není časté,
neboť hráči dávají přednost míčům kontrolovaným falší. Provedení jeho je
shodné s top-spinovým drivem, ale plocha rakety je postavena kolmo ke dráze
soupeřova míče a ruka se pohybuje zezadu dopředu.
Top-spinový forehand se rovněž často používá k zabíjení vysokých míčů,
ale hlavní jeho použití je pro míče středního odskoku. Uvedu zde příklad
provedení top-spinového drivu.
1. Míč se blíží k hráči. Levá noha postoupí před pravou. Váha těla
na obou nohou, mírně pokrčených. Pravá ruka jde vzad, celé tělo se natáčí
vpravo, levá ruka vpředu vyvažuje rovnováhu.
2. Váha těla se přenese na levou nohu, pravá ruka dosáhne nejzazší
posice asi ve výši prsou.
3. Míč se setká s raketou, která se pohybuje odzadu dopředu směrem
vzhůru asi v rovině těla. Současně s rukou pohybuje se vpřed i celé tělo.
Váha těla na noze levé, pravá je na špičce. Nastane úder.
4. Raketa sleduje ještě míč. Pravá noha se pošinuje před levou. Ruka
s raketou dokončila švih a je nad levým ramenem.
5. Míč se vzdaluje. Váha těla přenesena na pravou nohu, levá je na
špičce. Tělo pootočeno vlevo. Následuje návrat do základního postavení.
Liftovaný forehand-drive se používá hlavně na míče řezané nebo ty,
které jsou níže než síť. Hlavní předností tohoto úderu je, že jest jím
možno za všech okolností udržeti se v útoku, neboť jím lze zahráti každý
míč.
Správné provedení úderu:
1. Míč se blíží k hráči. Váha těla se přenese na nohu pravou, která
jde o malý úkrok za levou, ev. i stranou. Ruka s raketou i rameno se pohybují
za tělo, ale doleji než při topsspinu. Tělo se natáčí vpravo a rovina rakety
je skoro rovnoběžná se síťkou.
2. Když se váha těla přenesla na pravou nohu a ruka dosáhla své nejzazší
a nejdolejší posice asi ve výši pasu (je-li míč brán později, i níže),
je tělo natočeno vpravo a chodidlo levé nohy též.
3. Míč se setkal s raketou pohybující se zdola nahoru a jen nepatrně
kupředu asi v rovině stolu. Plocha rakety je skoro rovnoběžná se sítí.
Míč je raketou nesen. V téže chvíli přenáší se váha těla na nohu levou.
Ruka je v lokti trochu ohnuta.
4. Míč byl raketou vynesen výše než síť a nyní tuto opouští. Ruka v
lokti je ohnuta skoro do pravého úhlu. Tělo je mírně nakloněno dopředu
Váha spočívá na noze levé. Někdy bývá pravá noha na špičce. Míč se vzdaluje.
Ruka dokončí pohyb nad pravým ramenem nebo před hráčem. Váha se přenese
na pravou nohu, která se přisune k levé. Levá ruka udržuje rovnováhu. Následuje
návrat do základní polohy.
Kontra-drive.
Chceme-li přejíti proti drivujícímu soupeři do útoku, odpovíme na jeho
drive rovněž drivem. Učiníme-li tak neočekávaně, docílíme často bodu, neboť
útočník přechází tíže do obrany než bránící k útoku.
Kontradrive zahrajeme nejlépe, když počkáme, až soupeřův drive ztratí
největší rychlost, a pak míč prudce vytáhneme liftovaným drivem. Je ovšem
nutné státi dostatečně daleko od stolu. U kontradrivu operujeme hlavně
s překvapením soupeře a proto musí býti velmi rychlým úderem. Kontradrive
je skvělou zbraní ve čtyřhře, je-li zahrán zpět na tělo drivujícího hráče.
Všechny druhy zde popsaných drivů mají své nesporné přednosti. Žádný
z nich však není sám o sobě nějakým samospasitelným úderem, který by dovedl
vynésti hráče bez velké námahy k vrcholu. Každý hráč si musí vždy vybrati
sám, co mu nejlépe odpovídá. Vždy je nesmírné důležitou pomůckou studovati
tyto údery při zápasech vynikajících hráčů.
A nyní přichází na řadu úder neméně populární:
Backhand-drive.
Pozorujete-li dva mistry při důležitém zápase, povšimněte si, že většina
úderů směřuje na backhand soupeře. Rovněž ocitne-li se některý z hráčů
v tísni, snaží se zahráti protivníkovi míč na backhand obávaje se jeho
forehandu.
Příčina toho je ta, že forehandem hraný drive je přirozenější, snadnější
a rychleji úspěšnější. Proto se hráč pochopitelně věnuje více trénování
tohoto, a když později se snad chce věnovati i útočnému backhandu, jde
mu to již obtížné, neboť svalstvo ruky není na této straně vycvičeno, aby
dovedlo dáti míči ono důležité přiklepnutí zápěstím. Toto přiklepnutí není
těžší než u forehandu, ale je k tomu třeba určitého svalového cvičení,
které vyžaduje dosti trpělivosti. A proto většinou místo útočného backhandu
zaujímá obranný chop, který, jak se zdá, má již vydržené právo býti samospasitelným
úderem po této straně těla. Ve svých pokynech, zde začátečníkům udílených,
doporučoval jsem cvičení backhand-drivu až ke konci. Nikdy však hráči nebude
na škodu, aby - ovládá-li již poněkud míčovou techniku - zkoušel při každém
cvičení nějaký ten backhand-drive. Při tomto cvičení jest lhostejno, kam
míč poletí, hlavní věcí pouze je, aby byl správně proveden a ruka si na
něj zvykla.
Druhá příčina, proč se dobrý hráč těžko učí backhand-drivu, je zvyk
používati chopu. Při tomto úderu není třeba tak přesného postavení nohou,
ba možno jej zahráti i v postavení naprosto chybném. Hráč si tím navykne
značné ledabylosti, která se mu v pozdější době vymstí. Proto začínáte-li
se učiti backhande drivu, dbejte vždy především na správné postavení nohou,
ostatní se již dostaví samo sebou.
Neocenitelnou předností správného backhand-drivu je značná sebejistota,
kterou nám tento poskytuje. Prakticky se to projeví, když tísněný protivník
vrátí vám míč na backhand. Ovládáte-li dobře backhande drive, lehce tento
míč získáte, neboť míč zahraný v tísni je téměř vždy velmi špatně zpracovaný.
Základní pokyny pro backhand jsou tyto. Letí-li míček na vaši levou
stranu, udělejte půlobrat vlevo. Pravá noha jde vpřed, tělo je postaveno
k síti bokem. Hlava ovšem čelem, zrak sleduje míč. Backhand je hrán před
tělem a proto většinou nad stolem. Protože nemůžeme míč táhnouti zdola,
udělíme celou rukou nejdříve pohyb zepředu dozadu, tím získáme švih a jdeme
rukou lehce pod míč. Zpětným pohybem vpřed a vzhůru udělíme míči vrchní
rotaci. Oba pohyby ovšem musí splynouti v celek.
Všechny druhy backhandu jsou - mimo smatch - skoro vždy hrány top-spinem.
Rozhodující jest zde poloha ruky v okamžiku úderu. Podle toho můžeme rozdělit
backhand-drive do tří skupin:
1. Hraný celou rukou.
2. Hraný předloktím a zápěstím.
3. Hraný jen zápěstím.
Backhandový kontradrive je velmi obtížný a hraje se většinou halfvoleyem.
Smatch, nazvaná zde flickem, se pak hraje téměř bez falše. Backhand prováděný
předloktím a zápěstím, se hraje tak, že pohybem předloktí zvedneme míček
nahoru, čímž mu udělíme rotaci, a současně tlačíme míček zápěstím dopředu.
Tím mu dodáváme rychlosti a jeho délku usměrňujeme klopením pálky.
Backhand hraný zápěstím je týmž úderem, jen že se při něm vůbec paže
nepoužije. Backhand tento jest rychlejší, vyžaduje však naprostou technickou
vyspělost, poněvadž celá akce, jako je zvednutí, klopení a usměrňování
míče, je kladena pouze na zápěstí.
Používání backhand-drivu, po příkladu Barny, jako samostatného úderu
útočného, nemohu doporučit. Podle mne znamená backhand-drive vždy jen nedokonalé
zahájení útoku, neboť je nutno bráti míč před sebou, a to stranou rakety,
na kterou není vidět. Proto je obtížno hráti míč liftem, a zahrál-li by
hráč přesto lift, byl by jen velmi nedokonalý a spíše by to byla nahrávka
soupeři. Chce-li se pak tento hráč dostati do útoku, musí bráti míč v nejvyšším
bodě top-spinovým drivem a to jest dosti riskantní. Proto se hráči, ovládající
jen backhand-drive, dostávají jen velmi těžko proti hráči útočícímu forehandem
do ofensivy. U nich jest pak dokonalá obranná hra mnohem nutnější než u
hráčů útočících jen forehandem. Neocenitelným jest však backhand-drive
jako doplněk forehandového útoku. Není při tom naprosto třeba, aby tento
backhand byl nějak obzvláště prudký, stačí, aby byl jen rychlý a jistý.
K tomu se nejlépe hodí backhand-drive, hraný ihned po dopadu míče halfvoleyem.
Ovšem vysoký míč zabíti backhandem má uměti každý dobrý hráč, i když backhand-drive
neovládá. Jinak by se dostal v okamžiku, kdy soupeř v tísni nahrává míč
na backhand, místo získání bodu opravdu do tísně.
A nyní přijdeme k nejefektnějšímu útočnému úderu a tím jest nesporně
Smatch.
Smatch jest úder velmi podobný forehand-drivu. Smatch je nejpřirozenějším
úderem útoku a z nejlepších prostředků k vítězství. Je to úder míče plnou
silou, aby jej soupeř nemohl vrátit. Při smatchi musí se útočník snažit
udeřit míč v nejvyšším bodě letu, aby mohl dáti do úderu co největší švih
a sílu. Technika úderu je obdobná s top-spinovým drivem, jenomže se skoro
úplně vynechá faleš a míč je tlučen ploše. Rovina rakety je kolmá k dráze
míče. Nespokojte se nikdy pouhým strčením míče, smatch musí být rozhodující
ranou. Nezdařená smatch vás však jen zlehčí v očích soupeře. Naopak však,
nic nebere odvahu tak rychle jako přesně smatchující protivník. Při tomto
úderu jest však bezpodmínečně nutno sledovati míč se vší pozorností. Smatch
vyžaduje sebedůvěru a většinou je kažena jen pro bázlivost hráče. Hráči
ještě nevyzrálí málokdy dokáží v rozhodujícím bodě zápasu, získati bod
smatchí. Většinou je to jen champion, který dokáže zabít míč smatchí, ať
jest fáze zápasu jakkoliv kritická. Při tomto úderu vyskytuje se jedna
velmi rozšířená chyba. Při hře se velmi často stane, že je míček zahrán
do levé poloviny stolu blízko sítě, kde vysoko vyskočí. Tu většina hráčů
zůstává za zadní hranou stolu a odtud se snaží dáti smatch, bez ohledu
na své nepřirozené stavení. Následkem bývá pravidelně zkažená smatch. Mnohem
pohodlnější je, přiskočí-li hráč po levé straně stolu k síti a zde nezadržitelným
úderem smatch umístí. Tento způsob používám já a snad by se mi mohlo vytknout,
že nechávám celý stůl nechráněný a že jest zde tudíž možnost prohození.
Avšak je-li smatch takto zahrána a plnou silou, není prakticky k chycení
a i kdyby ji snad protivník vrátil ze vzdálenosti několika metrů za stolem,
měl by hráč vždy ještě dosti času zaujmouti opět své postavení. Možnost,
že by ránu vrátil snad halfvoleyem, je naprosto nepatrná.
Nuže, dokáže-li hráč všechny zde vyjmenované údery si osvojit tak,
aby mu nečinily potíží a on se na ně mohl v každé situaci spolehnout, stává
se dokonalým technickým hráčem a zmáhá třetí stupeň na cestě za mistrovstvím
světa.
